Zrada v době nemoci: Jak jsem hledala sílu, když se mi rozpadl svět

„Myslíš si, že tohle je fér? Že si zasloužím být sama právě teď?“ křičela jsem na Petra, zatímco jsem v ruce svírala výsledky z onkologie. V očích mi hořely slzy a hlas se mi třásl. Petr stál u dveří, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy. „Já… nevím, co říct, Lenko. Prostě to tak dopadlo.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Ještě před měsícem jsem byla obyčejná žena z Pardubic, která řeší, co uvařit k večeři a jestli dcera Terezka zvládne přijímačky na gympl. Pak přišla bolest v břiše, vyšetření a slova doktorky Novotné: „Paní Novotná, je to zhoubný nádor.“

Všechno se změnilo. Najednou jsem byla pacientka s rakovinou. Všichni kolem mě chodili po špičkách – máma mi nosila polévky, sestra Jana nabízela pomoc s dětmi. Petr byl první týdny tichý, ale snažil se. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednoho večera jsem zahlédla jeho mobil položený na stole. Normálně bych ho nikdy nekontrolovala, ale tentokrát jsem měla zvláštní pocit. Odemkla ho a uviděla zprávy od nějaké „Martiny z práce“. Srdce mi bušilo až v krku. „Chybíš mi… Už se těším na pátek…“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy se Petr vymlouval na přesčasy nebo služební cesty do Prahy. Najednou mi všechno dávalo smysl. Zatímco já bojovala o život, on hledal útěchu jinde.

Když jsem na něj uhodila, nejdřív zapíral. Pak jen mlčel a nakonec přiznal všechno. „Lenko, já už to nezvládal… Bylo toho na mě moc…“ Jeho slova mě bodala jako nůž. „A na mě toho bylo málo?“ vykřikla jsem.

Následující týdny byly peklo. Chemoterapie mě vysávala do poslední kapky síly. Vlasy mi padaly po pramenech, zhubla jsem deset kilo a někdy jsem nebyla schopná vstát z postele. Petr se odstěhoval k rodičům a Terezka se synem Adamem zůstali se mnou. Snažila jsem se před nimi tvářit silně, ale někdy jsem večer v koupelně brečela do ručníku, abych je nevzbudila.

Máma mě přesvědčovala: „Musíš bojovat kvůli dětem! Petr za to nestojí.“ Ale já měla pocit, že už nemám pro co bojovat. Všechno, co jsem považovala za jistotu – zdraví, rodinu, lásku – bylo pryč.

Jednou v noci přišla Terezka do mého pokoje. „Mami, já vím, že je to těžký… Ale my tě potřebujeme. Já i Adam.“ Objala mě a já poprvé po dlouhé době cítila něco jako naději.

Začala jsem chodit na psychoterapii k paní doktorce Křížové. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas – o strachu ze smrti, o vzteku na Petra i na sebe samu. Pomalu jsem si uvědomovala, že musím začít žít pro sebe, ne pro někoho jiného.

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Pojď se mnou na jógu do parku.“ Nechtělo se mi, ale šla jsem. Slunce svítilo a kolem voněla tráva. Poprvé po měsících jsem se nadechla bez bolesti na duši.

Petr mi občas psal zprávy – nejdřív omluvné, pak prosil o druhou šanci. Ale já už věděla, že cesta zpátky není možná. Když přišel s kyticí růží a slzami v očích, řekla jsem mu: „Promiň, ale já už nejsem ta Lenka, kterou jsi znal.“

Léčba byla dlouhá a bolestivá. Některé dny byly lepší, jiné horší. Ale začala jsem znovu nacházet radost v maličkostech – v tom, jak Adam hraje na kytaru nebo jak Terezka přinese domů jedničku z matematiky.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a smáli se nad starými fotkami z dovolené v Krkonoších. Uvědomila jsem si, že i když je všechno jinak, pořád mám rodinu – možná menší a jinou, ale svou.

Dnes už nejsem ta vystrašená žena z nemocniční čekárny ani zlomená manželka. Jsem Lenka Novotná – máma dvou dětí, která přežila rakovinu i zradu nejbližšího člověka.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč se to muselo stát právě mně? Ale pak si řeknu – možná proto, abych konečně začala žít svůj vlastní život.

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste šli dál jako já?