„V 60 letech jsme si uvědomili, že nás naše děti už nepotřebují“: Proč se to děje? Mám to prostě přijmout a konečně začít žít svůj vlastní život?

V 60 letech jsme se s manželem Janem ocitli v domě, který kdysi zněl smíchem a chaosem tří dětí. Teď byl děsivě tichý. Naše děti, kterým jsme věnovali celý svůj život, se zdály, že se posunuly dál bez ohlédnutí zpět. Bylo to tvrdé zjištění, že nás už nepotřebují.

Vždycky jsme byli soudržná rodina. S Janem jsme se vzali mladí, ve 20 letech, a brzy poté se nám narodila první dcera, Eva. O dva roky později jsme přivítali syna Michala a pak naše nejmladší, Anička, přišla na svět o tři roky později. Naše životy se točily kolem našich dětí. Navštěvovali jsme každý fotbalový zápas, každé školní představení a každou rodičovskou schůzku. Obětovali jsme dovolené, koníčky a dokonce i své vlastní sny, aby měly vše, co potřebovaly.

Jak roky plynuly, sledovali jsme s hrdostí, jak Eva absolvovala vysokou školu a odstěhovala se do Prahy za kariérou ve financích. Michal šel v jejích stopách a zamířil do Brna pracovat v technologiích. Anička, naše nejmladší, odešla studovat umění do Ostravy. Byli jsme hrdí na jejich úspěchy, ale také jsme cítili rostoucí prázdnotu, jak každý opustil hnízdo.

Snažili jsme se zůstat v kontaktu. Volali jsme, psali zprávy, navštěvovali je kdykoli to šlo. Ale pomalu se hovory stávaly méně častými, zprávy kratšími a návštěvy vzácnějšími. Eva byla vždy příliš zaneprázdněná prací; Michal měl nyní svou vlastní rodinu a sotva měl na nás čas; Anička byla pohlcena svým uměním a novým životem.

Jednoho dne jsem zavolala Michalovi jen proto, abych slyšela jeho hlas. Telefon zvonil a zvonil, ale on nezvedl. Nechala jsem hlasovou zprávu, ale nikdy nezavolal zpět. Nebylo to poprvé, co se to stalo. Zkoušela jsem volat i Evě a Aničce, ale vždy byly „příliš zaneprázdněné“ nebo „na schůzce“. Měli jsme pocit, že nás odsunuli stranou a zapomněli na nás.

Jan se mě snažil uklidnit. „Jsou jen zaneprázdnění svými životy,“ řekl. „Oni se vrátí.“ Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že se věci změnily. Už nejsme prioritou v jejich životech.

Nejtěžší byly svátky. Dříve bylo Díkůvzdání časem, kdy se celá rodina shromáždila kolem stolu a sdílela příběhy a smích. Teď jsme byli jen Jan a já. Minulé Vánoce nám Eva poslala dárkovou kartu s poznámkou, že nemůže přijet domů kvůli práci. Michal poslal textovou zprávu s přáním Veselých Vánoc, ale nezavolal. Anička ani neuznala svátek.

Cítila jsem hluboký pocit ztráty a zrady. Dali jsme jim všechno a teď se zdálo, že pro nás nemají ani chvilku. Přemýšlela jsem, jestli to tak bude po zbytek našich životů. Budeme stárnout sami, bez nikoho, kdo by se o nás postaral nebo s námi sdílel jídlo?

Svěřila jsem se své kamarádce Lence, která prošla něčím podobným. „Musíš to přijmout,“ řekla jemně. „Mají teď své vlastní životy. Je čas začít žít ten svůj.“

Ale jak? Tak dlouho byla moje identita spjata s tím být matkou a manželkou. Nevěděla jsem, kdo jsem bez toho, aby mě moje děti potřebovaly.

Jan navrhl, abychom si našli nové koníčky nebo více cestovali. Zkusili jsme to, ale bez naší rodiny to bylo prázdné. Dům byl prázdnější než kdy jindy.

Jednoho večera, když jsme seděli v našem tichém obývacím pokoji, Jan se ke mně otočil a řekl: „Možná je čas zaměřit se jednou na sebe.“ Jeho slova dávala smysl, ale také mě rozesmutnila. Opravdu tohle je náš život? Jen my dva, snažící se zaplnit prázdnotu po našich dětech?

Když tu sedím a píšu toto, stále nemám všechny odpovědi. Možná má Lenka pravdu; možná to musím přijmout a začít žít svůj vlastní život. Ale je těžké vzdát se naděje, že jednoho dne si naše děti uvědomí, jak moc nám chybí a vrátí se do našich životů.

Prozatím mohu jen brát každý den takový, jaký je, a snažit se najít radost v maličkostech. Ale bolest z pocitu nepotřebnosti přetrvává jako stálá připomínka toho, co jsme ztratili.