„Ustup, synu. Tohle je práce pro chlapa,“ říkával můj otec mému manželovi, když chtěl pomoct s grilováním

„Ustup, synu. Tohle je práce pro chlapa,“ ozvalo se znovu z naší zahrady, kde otec stál u starého plechového grilu a mával obracečkou, jako by to byla zbraň. Můj manžel Petr, který právě přinesl mísu s naloženým masem, se zarazil na místě. Chvíli na otce koukal, pak se podíval na mě. V jeho očích jsem zahlédla směs rozpaků a smutku. Věděla jsem přesně, co cítí – tu samou bezmoc, kterou jsem znala celý život.

Jmenuji se Jana. Když mi byly tři roky, myslela jsem si, že se jmenuju Dýně. Táta mi tak říkal odjakživa. „Dýně, pojď sem! Dýně, podej mi klíče! Dýně, nebreč, holky nebrečí!“ Bylo to roztomilé, dokud jsem nezačala chápat, že za tím oslovením je i něco tvrdého. Něco, co mě svazovalo.

Vyrůstala jsem v paneláku na sídlišti v Brně. Táta pracoval jako mistr v továrně na Zetor a doma byl králem. Všechno muselo být podle něj – večeře v šest, televize v osm, v neděli řízky a v létě grilování na chatě u Svitavy. Máma byla tichá voda. Všechno snášela, nikdy neodporovala. Když jsem byla malá, obdivovala jsem ji za trpělivost. Později jsem ji litovala.

Pamatuju si jeden večer, bylo mi asi patnáct. Seděla jsem v kuchyni a učila se na maturitu z češtiny. Táta přišel domů pozdě, unavený a podrážděný. „Dýně, co to tady děláš? Holka má být v kuchyni, ne u knížek! Kdo ti pak uvaří? Kdo ti vypere?“ Máma jen mlčky sklízela nádobí. Já jsem poprvé měla chuť mu odporovat, ale místo toho jsem sklopila hlavu.

Když jsem poznala Petra na vysoké škole, byl to úplný opak mého otce. Klidný, pozorný, nikdy nezvyšoval hlas. Když jsme spolu začali bydlet v malém bytě na Lesné, poprvé jsem zažila pocit svobody. Mohla jsem si dělat večeři v devět večer a nikdo mě za to neseřval.

Jenže pak přišly rodinné návštěvy. „Petr je hodnej kluk,“ říkával táta před ostatními, „ale trochu měkkota, co?“ Smál se tomu a všichni kolem stolu taky. Jen já jsem věděla, jak moc Petra tyhle řeči bolí.

Jednou jsme byli na chatě a Petr chtěl pomoct s grilováním. Táta mu vytrhl kleště z ruky: „Ustup, synu. Tohle je práce pro chlapa.“ Petr se stáhl a šel si sednout ke mně na lavičku. Mlčel dlouho, pak řekl: „Proč mě tvůj táta nemá rád?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždyť Petr nedělal nic špatného. Jen nebyl ten typický ‚chlap‘, kterého by táta uznával – ten, co pije pivo po litrech a vypráví sprosté vtipy.

S tátou jsme se kvůli tomu začali hádat čím dál častěji. „Jano, ty jsi moc citlivá,“ říkal mi. „Dneska jsou chlapi samý slaboši.“ Máma mě prosila: „Nehádej se s ním, nestojí to za to.“ Ale já už nemohla mlčet.

Jednoho dne jsem to nevydržela. Bylo to po dalším grilování, kdy táta ponížil Petra před celou rodinou. „Tati,“ řekla jsem nahlas před všemi, „proč si myslíš, že jen ty víš, co je správné? Proč musíš každého ponižovat?“ V místnosti bylo ticho jako v kostele.

Táta se na mě podíval jako na cizího člověka. „Protože takhle to má být! Chlap má být chlap! A ženská má držet hubu!“

V tu chvíli mi došlo, že už nikdy nebudu jeho Dýně. Že už nejsem ta malá holka, která mu všechno odpustí.

S Petrem jsme odjeli domů dřív než obvykle. Cestou mlčel i on. Večer mi řekl: „Jsem rád, že ses ho zastala. Ale bojím se, že tě to bude bolet.“

Měl pravdu. Táta mi měsíc nevolal. Máma mi psala SMSky: „Nezlob se na něj.“ Ale já už nemohla couvnout.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mám právo být sama sebou – i když to znamená ztratit část rodiny.

Dnes už vím, že láska není o tom někoho vlastnit nebo ho nutit být někým jiným. Ale pořád mě bolí vzpomínky na dětství a na to, jak moc jsem toužila po tátově uznání.

Někdy si říkám: Je možné změnit zakořeněné rodinné vzorce? Nebo jsme navždy odsouzeni opakovat chyby svých rodičů? Co byste udělali vy na mém místě?