Po padesátce jsem myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ale pak jsem zjistila, že můj muž miluje jinou…

„Takže ty už mě nemiluješ?“ zašeptala jsem a dívala se na Karla, jak se vyhýbá mému pohledu. V kuchyni bylo ticho, jen lednička tiše bzučela. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu toho okamžiku. Karel seděl u stolu, ruce složené do klína, a já cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

„To není tak jednoduché, Hanko,“ zamumlal a já v jeho hlase slyšela něco cizího. Něco, co tam nikdy předtím nebylo. „Já… nevím, co mám říct.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě z práce. Na jeho nové košile, které si začal kupovat bez mého vědomí. Na to, jak najednou voněl jinak a jak byl často zamyšlený. Všechno mi začalo dávat smysl. Nebo spíš přestávalo.

Byli jsme spolu třicet let. Vychovali jsme dvě děti, prošli jsme si dobrým i zlým. Myslela jsem si, že po tolika letech už nás nic nerozdělí. Ale teď jsem seděla naproti člověku, kterého jsem milovala celý život, a měla pocit, že je to cizinec.

„Je to kvůli té Lucii?“ zeptala jsem se tiše. Její jméno mi znělo v uších jako kletba. Kolegyně z jeho práce. O deset let mladší, vždy upravená, s úsměvem, který dokázal rozsvítit celou místnost. Nikdy jsem si nemyslela, že by mohla být hrozbou. Byla jsem si jistá svým místem v Karlově životě.

Karel mlčel. To ticho bylo horší než jakákoli odpověď.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostelíku na Vysočině. Na to, jak jsme se smáli u svatebního dortu a slibovali si věrnost v dobrém i zlém. Kde se to pokazilo? Kdy jsme se začali míjet?

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ ptala jsem se a hlas se mi třásl.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal. „Nevěděl jsem, jak…“

„Ale ublížil jsi mi víc tím mlčením,“ přerušila jsem ho a slzy mi stékaly po tvářích.

Ten večer jsem poprvé po letech spala sama v ložnici. Karel odešel do obýváku a já zírala do stropu, neschopná usnout. Hlavou mi vířily vzpomínky i otázky bez odpovědí. Co teď? Co bude dál?

Druhý den ráno jsem se probudila s oteklýma očima a pocitem prázdnoty. Děti už byly dávno dospělé a měly své životy. Syn Petr žil s rodinou v Brně, dcera Jana pracovala v Praze. Nechtěla jsem je zatěžovat svými problémy, ale zároveň jsem cítila potřebu někomu to říct.

Zavolala jsem Janě. „Mami, co se děje?“ poznala hned podle hlasu, že je něco špatně.

„Tatínek… má někoho jiného,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky.

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Přijedu za tebou.“

Ten den byl nekonečný. Každý kout bytu mi připomínal Karla – jeho oblíbený hrnek na kávu, knížky na nočním stolku, jeho staré pantofle u postele. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco udělala špatně. Jestli jsem ho zanedbávala. Jestli bych mohla něco změnit.

Když Jana přijela, objala mě tak pevně, až mě rozbolela žebra. „To není tvoje vina,“ opakovala pořád dokola. Ale já jí nevěřila.

Následující týdny byly jako zlý sen. Karel se odstěhoval k Lucii a já zůstala sama v našem bytě na sídlišti v Modřanech. Najednou bylo všude ticho – žádné hádky o televizi, žádné společné večeře, žádné ranní kafe ve dvou.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za sídlištěm. Potřebovala jsem být sama se svými myšlenkami. Jednou jsem potkala sousedku Martu.

„Hanko, co se děje? Vypadáš hrozně unaveně,“ starala se.

„Karel mě opustil,“ řekla jsem popravdě.

Marta mě pozvala na kávu a já jí všechno vyklopila. Bylo zvláštní slyšet svůj příběh nahlas – jako by to byl život někoho jiného.

„Víš co?“ řekla Marta nakonec. „Teď je čas myslet na sebe. Zkus si najít něco nového – koníček, práci… cokoliv.“

Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Rozhodla jsem se přihlásit do kurzu keramiky v kulturním domě na Lhotce. První hodina byla rozpačitá – ruce se mi třásly a hlína mi nešla tvarovat podle představ. Ale postupně jsem začala nacházet radost v tom tvoření.

Začala jsem také víc volat dětem a trávit čas s kamarádkami. Pomalu jsem si zvykala na nový režim – sama doma, sama v kině, sama na výletě do Českého ráje.

Jednou večer mi přišla zpráva od Karla: „Můžeme si promluvit?“ Srdce mi poskočilo – doufala jsem v omluvu nebo snad návrat? Sešli jsme se v kavárně u nádraží.

„Hanko,“ začal Karel tiše, „mrzí mě to všechno. Ale myslím, že už bychom nebyli šťastní.“

Dívala jsem se na něj a najednou cítila klid. Už jsem ho nepotřebovala tak jako dřív. Možná poprvé v životě jsem byla opravdu sama sebou.

Když jsem večer seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla města, napadlo mě: Proč jsme si tolik let mysleli, že štěstí závisí jen na druhém člověku? A co když je právě teď čas začít žít pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné po padesátce začít znovu a najít štěstí?