Najednou jsem pochopila, že po rozvodu nezůstane vůbec nic. Ani auto.

„Takže ty si opravdu myslíš, že ti zůstane auto?“ ozvalo se posměšně z úst mého manžela Petra, když jsme seděli naproti sobě v kuchyni. Jeho hlas byl klidný, až ledový, a já v tu chvíli pochopila, že všechno je jinak, než jsem si myslela. Ještě před pár týdny jsme spolu plánovali dovolenou na Šumavě, smáli se nad starými fotkami a hádali se jen o tom, kdo koupí lepší víno k večeři. Teď mezi námi stál stůl jako propast a já cítila, jak se mi podlamují kolena.

„Samozřejmě, vždyť jsem ho platila ze svého,“ snažila jsem se zachovat klid. Ale Petr se jen ušklíbl a položil přede mě papíry. „Podívej se pořádně na technický průkaz. A taky na tuhle smlouvu.“ Vzala jsem dokumenty do ruky a srdce mi bušilo až v krku. Najednou mi došlo, že auto je psané na jeho jméno. Že všechny ty řeči o společném majetku byly jen slova – slova, která měla dvojí význam.

Začala jsem si vybavovat všechny ty drobné narážky, které Petr v posledních měsících pronášel. „Tohle je moje auto,“ říkal s úsměvem, když jsme jeli na nákup. „Já to zařídím,“ odpovídal pokaždé, když šlo o nějaký papír nebo podpis. Tehdy mi to připadalo roztomilé, jako jeho způsob, jak mít věci pod kontrolou. Teď jsem pochopila, že to byla strategie.

„A co byt?“ zeptala jsem se tiše. Petr pokrčil rameny. „Byt je taky můj. Koupil jsem ho před svatbou a nikdy jsme ho nepřepsali.“

V tu chvíli se mi chtělo křičet. Všechno, co jsem považovala za jistotu, bylo najednou pryč. Vzpomněla jsem si na rozhovory s kamarádkami – jak mi Jana říkala, ať si dávám pozor na papíry, že chlapi jsou v tomhle jiní. Smála jsem se jí tehdy do očí: „Petr není takový.“

Když jsem se vrátila do ložnice, sedla jsem si na postel a rozbrečela se. Připadala jsem si jako hloupá holka z maloměsta, která naletěla prvnímu hezkému klukovi. Ale nebyla to pravda – byla jsem dospělá žena, která žila v Praze, měla dobrou práci v bance a dvě děti na základce.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Co je s tebou?“ ptala se mě Martina u kávovaru. „Nic,“ zalhala jsem a rychle odešla do kanceláře. Ale uvnitř mě všechno bolelo.

Večer jsem zavolala mámě do Brna. „Mami, já o všechno přijdu,“ vzlykala jsem do telefonu. Máma mlčela dlouho, pak řekla: „To není pravda. Máš děti a máš sebe. To je víc než auto nebo byt.“

Ale já věděla své. Věděla jsem, že budu muset začít znovu – bez střechy nad hlavou, bez auta, bez jistoty. Děti byly u babičky a já seděla v prázdném bytě a přemýšlela, kde budu za měsíc bydlet.

Petr přišel domů pozdě večer. „Měli bychom to dětem říct společně,“ navrhl bez emocí. „A co jim řekneme? Že jejich máma je hloupá a přišla o všechno?“ vyjela jsem na něj.

„Ne,“ odpověděl klidně. „Řekneme jim pravdu – že už spolu nemůžeme být.“

Dny ubíhaly v mlze právních schůzek a hádek o každou lžíci v kuchyni. Advokátka mi vysvětlovala, že podle zákona mám nárok jen na to, co jsme nabyli společně po svatbě – ale Petr byl vždycky o krok napřed. Všechno důležité bylo psané na něj nebo jeho rodiče.

Jednou večer přišla Jana s lahví vína. „Musíš bojovat,“ řekla mi rozhodně. „Nenech ho vyhrát jen proto, že jsi byla důvěřivá.“

Ale jak mám bojovat, když nemám zbraně? Když všechno důležité už dávno ztracené?

Děti to nesly těžce. Klára plakala každou noc a Tomáš se uzavřel do sebe. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale někdy jsem měla chuť prostě utéct pryč – někam daleko od toho všeho.

Jednou ráno mi přišel e-mail od Petra: „Auto potřebuju do práce. Prosím tě, nech mi klíče na stole.“ Seděla jsem u stolu a dívala se na klíče v dlani. Byly těžké – těžší než kdy dřív.

Nakonec jsem je položila na stůl a odešla ven do deště. Procházela jsem ulicemi Prahy a přemýšlela o tom, jak snadné je přijít o všechno materiální – a jak těžké je neztratit sama sebe.

Začala jsem hledat nový byt – malý podnájem někde na okraji města. Děti byly smutné, ale snažila jsem se jim ukázat, že život jde dál.

Jednou večer jsme seděli na zemi v novém bytě a jedli pizzu z krabice. Klára se mě zeptala: „Mami, bude to zase dobrý?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Možná nemám auto ani byt – ale mám děti a mám sílu začít znovu.

A tak se ptám: Kolik z nás věří lidem kolem sebe až příliš? A kolik z nás dokáže najít odvahu začít znovu i bez všeho hmotného?