„Jsem ráda, že čekáš moje dítě, ale odcházím.“: Příběh o zradě, mateřství a síle odpustit

„Jsem ráda, že čekáš moje dítě, ale odcházím.“ Petr se na mě ani nepodíval. Stál u dveří našeho malého bytu v Nuslích, v ruce už držel tašku. Venku pršelo a já slyšela, jak kapky bubnují do parapetu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

„Cože? To nemyslíš vážně…“ zašeptala jsem. Hlas se mi třásl a v břiše mi cuklo – to naše dítě, které jsem si tolik přála. Petr se nadechl, ale místo odpovědi jen pokrčil rameny. „Promiň, Hanko. Prostě to tak cítím. Venku na mě čeká Jana.“

Jana. Ta Jana, která byla vždycky jen „kamarádka z práce“. Ta, která mi jednou omylem poslala zprávu místo Petrovi. V tu chvíli mi to všechno došlo – všechny ty pozdní návraty, tajemné úsměvy a jeho nechuť plánovat společnou budoucnost.

„A co dítě? Co já?“ ptala jsem se zoufale. Petr se na mě konečně podíval, ale v jeho očích nebylo nic než lítost. „Já ti pomůžu finančně… Ale s Janou je to jiné. Omlouvám se.“

Zavřel za sebou dveře a já zůstala stát uprostřed kuchyně, kde ještě voněla káva. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství a najednou úplně sama. Máma mi vždycky říkala: „Haničko, chlapi jsou slabí, nespoléhej na ně.“ Nikdy jsem jí nevěřila. Věřila jsem Petrovi.

První týdny byly peklo. Každý den jsem chodila do práce do knihovny na Smíchově a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Kolegové si šeptali, když jsem procházela kolem. Jednou mě zastavila kolegyně Alena: „Hani, kdy přijde Petr? Už jsme ho dlouho neviděli.“ Jen jsem pokrčila rameny a rychle odešla na záchod, kde jsem se rozbrečela.

Máma přijela hned, jak se to dozvěděla. Přivezla mi domácí koláč a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. „Neboj se, zvládneme to spolu,“ šeptala mi do vlasů.

Ale nebylo to tak jednoduché. Každý večer jsem ležela v posteli a přemýšlela: Co když to nezvládnu? Co když budu špatná máma? Co když už nikdy nikoho nenajdu?

Petr mi občas napsal – strohé zprávy o penězích nebo o tom, jak se mám. Nikdy se nezeptal na dítě. Jednou jsem ho viděla s Janou v kavárně na Vinohradech – smáli se a drželi za ruce. Měla jsem chuť za nimi jít a vykřičet na něj všechno to ponížení a bolest, kterou mi způsobil. Ale místo toho jsem šla domů a objala si břicho.

Porod byl těžký. Malý Tomášek přišel na svět o dva týdny dřív a já byla sama v porodnici na Apolináři. Máma stála za dveřmi a modlila se za nás oba. Když mi Tomáška položili na hruď, rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

První měsíce byly nekonečné – noci bez spánku, pláč, únava až na dřeň. Ale Tomášek byl nádherný – měl Petrovy oči a můj úsměv. Každý den jsem mu slibovala, že ho nikdy neopustím.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr – unavený, zarostlý, s očima plnýma výčitek.

„Hanko… můžu ho vidět?“ zeptal se tiše.

Chtěla jsem mu zabouchnout dveře před nosem. Ale Tomášek začal plakat a já věděla, že tohle není jen můj boj.

Petr si sedl ke stolu a díval se na syna dlouhé minuty beze slova. „Omlouvám se… Nevěděl jsem… S Janou to nevyšlo. Jsem pitomec.“

Mlčela jsem. Nechtěla jsem slyšet jeho omluvy ani výmluvy.

„Chci být aspoň trochu součástí jeho života,“ řekl nakonec.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mu to dovolit. Máma říkala: „Dítě potřebuje tátu.“ Ale já věděla své – dítě potřebuje hlavně klid a lásku.

Nakonec jsme se domluvili – Petr chodil za Tomáškem jednou týdně. Nikdy už jsme spolu nebyli jako rodina, ale naučila jsem se odpouštět – hlavně sama sobě za to, že jsem věřila pohádce o šťastné rodině.

Dnes je Tomáškovi pět let a já už dávno nejsem ta zlomená holka z Nuslí. Mám novou práci v knihkupectví na Letné a občas si dovolím i snít o novém začátku.

Někdy si ale večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč jsou některé cesty tak těžké? A proč je tak těžké odpustit hlavně sama sobě? Co byste udělali vy na mém místě?