Ve stínu beznaděje: Jak jsem našla světlo v modlitbě

„Proč zrovna já? Proč se všechno musí pokazit právě mně?“ šeptala jsem si do tmy, zatímco kapky deště mi stékaly po tváři a mísily se se slzami. Stála jsem na Karlově mostě, ruce sevřené kolem zábradlí, a dívala se do rozbouřené Vltavy pod sebou. Hlavou mi vířily myšlenky na to, jak se všechno v mém životě rozpadlo: ztráta práce v knihovně, rozchod s Petrem po sedmi letech, hádky s rodiči, kteří mi nikdy nedali pocítit, že jsem dost dobrá. Všechno to na mě padlo najednou a já už neměla sílu dál bojovat.

V tu chvíli mi zavibroval mobil. „Martino, kde jsi? Mám o tebe strach,“ psala Jitka, moje nejlepší kamarádka od základky. Dlouho jsem jí neodpovídala, ale nakonec jsem napsala jen: „Na mostě.“ Během deseti minut stála vedle mě, promočená až na kost, ale s očima plnýma obav a lásky. „Prosím tě, pojď domů. Pojď ke mně. Nejsi na to sama,“ šeptla a objala mě tak pevně, až jsem se rozplakala ještě víc.

Doma u Jitky voněl čaj s medem a v pozadí hrála tichá hudba. Seděly jsme naproti sobě a ona mě nechala mluvit. Všechno jsem jí řekla – o tom, jak mě vyhodili kvůli šetření, jak Petr odešel za jinou, jak máma s tátou jen kroutí hlavou a říkají, že jsem zklamání. „Víš, že jsem nikdy nebyla moc věřící,“ řekla jsem tiše. „Ale poslední dny se modlím. Jen tak pro sebe. Nevím ani ke komu. Ale prosím někoho tam nahoře, aby mi dal znamení.“

Jitka se usmála a vzala mě za ruku. „Víš, já taky někdy mluvím s Bohem. Ne proto, že bych byla svatá nebo chodila každou neděli do kostela. Ale protože někdy člověk potřebuje věřit, že není sám.“

Ten večer jsme se spolu modlily. Bylo to poprvé v životě, co jsem vyslovila slova nahlas: „Bože, jestli jsi, prosím tě, pomoz mi najít cestu ven.“

Další dny byly těžké. Rodiče mi volali jen proto, aby mi připomněli, že bych si měla najít pořádnou práci a přestat se litovat. „Martino, nejsi už dítě! Každý má problémy,“ křičela máma do telefonu. Táta jen povzdechl: „Zklamala jsi nás.“

Jitka byla jediná, kdo mě držel nad vodou. Každý večer jsme si volaly nebo psaly zprávy s krátkými modlitbami nebo slovy podpory. Začala jsem chodit na procházky do Stromovky a tam jsem si v duchu povídala s Bohem – nebo sama se sebou? Nevím. Ale pomáhalo mi to.

Jednoho dne mi Jitka navrhla: „Pojď se mnou do kostela na Malé Straně. Nemusíš tam nic říkat ani dělat. Jen tam buď.“ Seděla jsem v lavici mezi cizími lidmi a poslouchala varhany. Najednou jsem pocítila zvláštní klid – jako by někdo vzal všechny moje starosti a na chvíli je odložil stranou.

Začala jsem hledat práci znovu. Bylo to ponižující – posílat životopisy a dostávat odmítnutí za odmítnutím. Ale tentokrát jsem to nevzdávala tak rychle. Každý večer jsem si před spaním šeptala: „Bože, dej mi sílu vydržet.“

Jednou večer mi přišla zpráva od bývalé kolegyně Lenky: „Martino, hledají knihovnici v komunitním centru na Žižkově. Zkus to!“ Šla jsem tam s malou dušičkou a čekala další zklamání. Ale vedoucí paní Novotná byla laskavá a řekla: „Vidím ve vás zápal pro knihy i pro lidi. Přijďte zítra podepsat smlouvu.“

Když jsem to řekla Jitce, objaly jsme se a obě jsme plakaly radostí. Rodiče mi poprvé po dlouhé době pogratulovali – i když trochu chladně. Ale já věděla, že tentokrát jsem to zvládla hlavně díky sobě… a díky víře.

V komunitním centru jsem potkala spoustu lidí s podobnými příběhy – maminky samoživitelky, seniory bez rodiny, děti z rozbitých domovů. Každý měl svůj kříž. Začala jsem pořádat čtenářské večery a malé skupinky pro ty, kdo chtěli mluvit o svých starostech nebo se jen pomodlit.

Jednou za mnou přišla paní Marie, která přišla o manžela i syna: „Martino, díky vám zase věřím, že má smysl ráno vstát z postele.“ V tu chvíli jsem pochopila, že všechna ta bolest měla smysl – abych mohla pomáhat druhým.

Někdy mám stále pochybnosti. Někdy se ptám Boha: „Proč jsi mě nechal tolik trpět?“ Ale dnes už vím, že i v největší tmě může člověk najít světlo – pokud má víru a lidi kolem sebe.

A tak se ptám vás: Co vám pomohlo překonat vaše temné chvíle? Věříte v sílu modlitby nebo přátelství? Možná právě vaše zkušenost může být světlem pro někoho dalšího…