Dopis, který změnil všechno: Jak jsem psala o tátovi a jeho boji s alkoholem

„Tati, prosím tě, už toho nech. Podívej se na mě!“ křičela jsem, zatímco on se snažil trefit klíčem do zámku. Bylo půl druhé ráno a já už zase seděla na schodech v paneláku, v pyžamu a s očima plnýma slz. Máma spala v ložnici, nebo spíš předstírala, že spí. Brácha Adam se schovával pod peřinou a dělal, že neslyší, jak táta nadává na celý svět.

Jmenuji se Veronika Novotná a je mi sedmnáct. Vyrůstala jsem v malém městě kousek od Pardubic. Táta byl kdysi veselý chlap, který mě učil jezdit na kole a bral mě na ryby k Labi. Jenže pak přišla krize v práci, výpověď a s ní i první lahev rumu schovaná za knihami v obýváku. Od té doby už nic nebylo jako dřív.

Když nám češtinářka zadala úkol napsat dopis o něčem, co nás opravdu zasáhlo, věděla jsem hned, o čem psát. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly a slzy kapaly na papír. „Milý tati,“ začala jsem. „Pamatuješ si ještě, jak jsme spolu stavěli draka? Já ano. Ale poslední roky si pamatuju hlavně tvoje prázdné oči a prázdné lahve.“

Psala jsem o tom, jak jsem se styděla pozvat kamarádky domů, protože nikdy nebylo jisté, v jakém stavu táta bude. O tom, jak jsem se bála každého zazvonění telefonu večer – jestli to nebude policie nebo nemocnice. O tom, jak máma plakala do polštáře a Adam přestal mluvit o škole.

Dopis jsem odevzdala s pocitem úlevy i strachu. Češtinářka paní Dvořáková mi ho vrátila s poznámkou: „Máš odvahu. Měla bys to sdílet.“ Nechápala jsem proč. Kdo by chtěl číst o naší ostudě?

Jenže paní Dvořáková můj dopis anonymně sdílela na školním webu. A pak se to rozjelo. Lidi začali psát komentáře – spolužáci, cizí lidé z jiných měst, dokonce i dospělí. „Tohle je i můj příběh,“ psali. „Děkuju za odvahu.“ Najednou jsem nebyla sama.

Jednoho večera přišel táta domů střízlivý. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Četl jsem to. Ten dopis.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Nevěděl jsem, že to takhle vidíš… že vás to tolik bolí.“ Poprvé za dlouhou dobu měl v očích slzy.

Začali jsme spolu chodit na terapie. Nešlo to hned – byly hádky, výčitky, chvíle zoufalství. Máma byla nejdřív naštvaná, že jsem to vytáhla ven. „Co když nás budou lidi pomlouvat?“ ptala se. Ale pak přišla sousedka paní Konečná a objala mě: „Můj muž pil taky. Kéž bych měla tvoji odvahu tehdy.“ A máma pochopila.

Adam mi jednou večer řekl: „Díky, že jsi to napsala. Já bych to nedokázal.“ A já si uvědomila, že i když je mi teprve sedmnáct, někdy musím být dospělá za všechny.

Táta má teď za sebou půl roku bez alkoholu. Není to pohádka – někdy je protivný, někdy má chuť utéct zpátky do hospody. Ale snaží se. A já mu věřím víc než kdy dřív.

Někdy si říkám: Proč zrovna my? Proč tolik rodin musí žít ve stínu závislosti? Ale možná právě proto má smysl mluvit nahlas – aby už žádné dítě nemuselo sedět v noci na schodech a čekat, jestli se táta vrátí domů živý.

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za rodinu i tehdy, když už všichni ostatní vzdali naději?