Tajemství za hrobem: Den, kdy se mi zhroutil svět

„Paní Novotná?“ ozvalo se za mnou, když jsem právě položila svíčku na hrob svých rodičů. Otočila jsem se prudce, srdce mi bušilo až v krku. U brány stál muž v šedém kabátě, v ruce svíral starý klobouk. Jeho oči byly neklidné, jako by se bál, že ho někdo sleduje. „Ano?“ odpověděla jsem nejistě, protože na hřbitově člověk nečeká cizí oslovení.

„Váš otec… nebyl tím, za koho ho všichni považovali,“ řekl tiše, skoro šeptem. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Vždyť táta byl pro mě vzorem – pracovitý elektrikář, který celý život dřel v ČKD, nikdy neřekl křivého slova, staral se o mámu i o mě. „Co tím myslíte?“ vyhrkla jsem.

Muž se rozhlédl, jestli nás někdo nesleduje. „Měla byste vědět pravdu. Váš otec… byl zapletený do něčeho, co vás může ohrozit i dnes.“

Zírala jsem na něj jako na blázna. „To je nějaký omyl. Můj táta byl obyčejný člověk.“

„Opravdu?“ usmál se smutně. „Pamatujete si na rok 1989? Na to, jak se všechno změnilo? Váš otec nebyl jen elektrikář. Byl také spolupracovníkem StB.“

V tu chvíli mi v uších hučelo. „To není možné,“ zašeptala jsem. „Nikdy by…“

„Mám důkazy,“ přerušil mě a podal mi obálku. „Najdete tam všechno. Dopisy, zápisy, fotografie.“

Stála jsem tam jako přikovaná, obálku jsem držela v ruce a měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Táta? StB? Vždyť nás učil nenávidět komunisty! Vždyť kvůli nim máma přišla o práci v knihovně! Jak by mohl…

„Proč mi to říkáte?“ vydechla jsem.

„Protože pravda musí ven. A protože vy jediná můžete rozhodnout, co s ní uděláte.“

Odešel a já tam zůstala stát mezi hroby, s obálkou v ruce a hlavou plnou otázek.

Doma jsem seděla u kuchyňského stolu a zírala na obálku. Vedle mě ležel hrnek s čajem, který už dávno vystydl. V hlavě mi běžely vzpomínky – táta, jak mě učil jezdit na kole; táta, jak mi pomáhal s matematikou; táta, jak se hádal s mámou kvůli politice… Bylo možné, že celý život žil ve lži?

Nakonec jsem obálku otevřela. Byly tam dopisy podepsané jeho rukou – poznala jsem písmo okamžitě. Zápisy ze schůzek, kde byl uveden jeho krycí jméno: „Kovář“. Fotografie z nějakých schůzek v hospodě U Tří růží – poznala jsem i některé sousedy.

Celou noc jsem nespala. Ráno jsem šla za tetou Alenou – tátovou sestrou. Seděla v kuchyni u okna a loupala brambory na oběd.

„Teto… musím se tě na něco zeptat,“ začala jsem opatrně.

Zvedla ke mně oči a hned poznala, že je něco špatně. „Co se stalo?“

„Byl táta… spolupracovník StB?“

Brambora jí vypadla z ruky na stůl. „Kdo ti to řekl?“

Ukázala jsem jí dopisy a zápisy. Teta zbledla.

„Já… věděla jsem to,“ přiznala po chvíli ticha. „Ale nikdy jsem ti to nechtěla říct. Tvůj táta byl v těžké situaci. Vyhrožovali mu, že přijde o práci, že vás vyhodí z bytu… Byl slabý. Nechtěl nikomu ublížit, ale bál se.“

„A máma to věděla?“

Teta přikývla. „Proto byla tak nešťastná. Proto se tolik hádali.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Proč mi to nikdo neřekl? Proč jsme museli žít ve lži?

Další dny byly jako zlý sen. Když jsem šla do práce do knihovny na náměstí Jiřího z Poděbrad, měla jsem pocit, že na mě všichni koukají jinak – jako by věděli.

Večer přišel za mnou bratránek Petr. „Slyšel jsem, co se stalo,“ začal opatrně.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„Musíš si to v sobě srovnat,“ řekl tiše. „Táta tě miloval. Udělal chyby, ale kdo z nás je nedělá? Důležité je, co uděláš ty.“

Seděli jsme dlouho mlčky u stolu. Nakonec jsem si uvědomila, že musím znát celou pravdu – i tu nejhorší.

Začala jsem pátrat v archivu bezpečnostních složek. Četla jsem další zápisy a výpovědi lidí z našeho města – někteří byli kvůli tátovým informacím vyhozeni z práce nebo sledováni policií.

Jednoho dne mě zastavila sousedka paní Dvořáková na chodbě: „Slyšela jsem… že váš táta…“

„Ano,“ přiznala jsem tiše.

„Byl to dobrý člověk,“ řekla a pohladila mě po ruce. „Každý máme své slabosti.“

Ale já si nebyla jistá, jestli mu to dokážu odpustit.

Dny plynuly a já stále hledala odpovědi – proč musel táta zradit tolik lidí? Proč nám to nikdy neřekl? A co mám teď dělat já?

Jednou večer jsem seděla u jeho hrobu a šeptala do ticha: „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mě nechal žít ve lži?“

A tak tu sedím dodnes – s hlavou plnou otázek a srdcem plným bolesti.

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale možná právě proto bychom měli mluvit o tom, co bylo – abychom už nikdy nemuseli žít ve lži.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového odpustit?