Stíny minulosti v kavárně U Tří růží

„To snad není možné…“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem vešla do kavárny U Tří růží na rohu Vinohradské a Slezské. Bylo to přesně patnáct let, co jsem tu naposledy seděla s Petrem, smála se jeho vtipům a věřila, že svět je náš. Teď jsem se vrátila – starší, unavenější, ale s nadějí, že aspoň na chvíli uniknu z každodenního chaosu. Vzduch byl nasycený směsí kávy, cynamonu a lehkého závoje cigaretového kouře, který se držel v čalounění starých křesel. Zavřela jsem oči a na okamžik se mi zdálo, že slyším jeho hlas.

Sedla jsem si ke stolu u okna, abych mohla pozorovat déšť stékající po skle. A právě v tu chvíli jsem ho uviděla. Petr. Seděl u vedlejšího stolku, skláněl se nad šálkem espressa a v ruce držel knihu, kterou jsem mu kdysi darovala k narozeninám. Srdce mi vynechalo jeden úder. „To není možné,“ zašeptala jsem znovu, tentokrát nahlas.

Petr zvedl hlavu. Naše oči se setkaly. V jeho pohledu bylo překvapení, možná i lítost. „Ahoj, Kláro,“ řekl tiše. Jeho hlas byl hlubší, než jsem si pamatovala, ale pořád v něm bylo něco, co mě dokázalo rozechvět.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt třesoucí se ruce pod stolem. „To je… zvláštní tě tu vidět.“

Petr se pousmál a pokynul na servírku. „Dáš si něco? Pořád mají ten tvůj oblíbený štrúdl.“ Jeho nabídka byla tak samozřejmá, jako by těch patnáct let vůbec neuběhlo.

Sedla jsem si k němu. „Dám si kávu,“ řekla jsem a snažila se nedívat na jeho ruce – ty ruce, které mě kdysi hladily po vlasech, když jsem brečela kvůli hádce s mámou.

Chvíli jsme mlčeli. Venku zesílil déšť a kapky bubnovaly do okenní tabule. „Jak ses měla?“ zeptal se Petr nakonec.

Zasmála jsem se hořce. „To je otázka na dlouhé povídání. Ale asi jako každý – chvíli nahoře, chvíli dole.“ Nechtěla jsem mu říct, že po našem rozchodu jsem roky nedokázala nikomu věřit. Že jsem se vdala za muže, kterého jsem nikdy nemilovala tak jako jeho, a že teď žiju v bytě plném ticha, kde jedinou společností je mi kočka.

Petr si povzdechl. „Víš, často jsem na tebe myslel. Na to, jak jsme to tehdy pokazili.“

„My?“ zvedla jsem obočí. „Ty jsi byl ten, kdo odešel bez vysvětlení. Kdo mi nechal jen krátký vzkaz na lednici: ‚Promiň, Kláro, musím jít.‘ Nikdy jsi mi neřekl proč.“

Petr sklopil oči. „Já vím. Byl jsem zbabělec. Měl jsem strach – z tvé rodiny, z tvého otce… Víš, jak mě nesnášel. Pořád mi opakoval, že pro tebe nejsem dost dobrý. A já tomu začal věřit.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy táta seděl u stolu s lahví slivovice a vyčítal mi, že si vybírám špatné muže. „On tě nikdy nepochopil,“ řekla jsem tiše. „Ale já ano. A to mě bolelo nejvíc – že jsi mi nevěřil natolik, abys mi to řekl do očí.“

Petr se natáhl přes stůl a vzal mě za ruku. Jeho dotek byl opatrný, jako by se bál, že mě spálí. „Kláro, já tě pořád miluju,“ zašeptal.

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Tolik let jsem čekala na ta slova – a teď, když je slyším, nevím, co s nimi mám dělat. „Já… nevím, jestli ti ještě dokážu věřit,“ přiznala jsem upřímně.

Z kuchyně se ozval cinkot nádobí a smích servírek. Všechno kolem nás pokračovalo dál, jako by se nic nestalo. Jen já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

„Kláro,“ začal Petr znovu, „já vím, že jsem ti ublížil. Ale od té doby jsem se změnil. Mám syna – Matěje. Je mu dvanáct. Jeho máma nás opustila před dvěma lety. Snažím se být lepším člověkem… kvůli němu i kvůli sobě.“

Zamrazilo mě. „Takže máš dítě…“ V hlavě mi vířily myšlenky. Chtěla jsem být šťastná za něj, ale zároveň mě bodla žárlivost – někdo jiný s ním prožil to, co já nikdy nemohla.

Petr si všiml mého výrazu. „Kláro, já nechci nic uspěchat. Jen jsem ti to musel říct. Protože kdybych tě dnes nepotkal… asi bych toho litoval do konce života.“

Mlčela jsem dlouho. Venku už déšť ustával a kavárna se začala vyprazdňovat. „Víš, co je zvláštní?“ řekla jsem nakonec. „Že i po tolika letech mě pořád bolí to samé místo v srdci. A že pořád nevím, jestli ti dokážu odpustit.“

Petr přikývl a pustil mou ruku. „Já počkám, Kláro. I kdyby to mělo trvat dalších patnáct let.“

Když jsem odcházela z kavárny, cítila jsem v sobě směs smutku, vzteku i naděje. Možná je někdy těžší odpustit než nenávidět. Možná je těžší začít znovu než zůstat ve starých ranách.

Stála jsem na chodníku a dívala se na kapky vody stékající po kabátu. Proč je tak těžké pustit minulost? A je vůbec možné začít znovu s člověkem, který nám kdysi zlomil srdce?