Stín za Petrem: Příběh ženy, která zapomněla na sebe

„Tohle už nemá smysl, Aleno. Jsme každý jinde.“ Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný. Seděla jsem naproti Petrovi v naší kuchyni, kde jsme spolu snídali posledních dvacet pět let. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že jsem musela položit ruce na stůl.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď tušila. Už několik měsíců jsem cítila, jak se mezi námi něco mění. Petr byl vzdálenější, často zůstával v práci dlouho do noci, a když přišel domů, byl myšlenkami jinde. Jenže já jsem si vždycky říkala, že je to jen období, že je unavený z firmy, kterou jsme spolu budovali od nuly.

Ano, spolu. Protože když Petr před dvaceti pěti lety přišel s nápadem otevřít si vlastní stavební firmu, byla jsem to já, kdo mu pomáhal s papíry, kdo obvolával úřady, kdo seděl u kuchyňského stolu s kalkulačkou a počítal každou korunu. Byla jsem jeho sekretářka, účetní i psycholog v jednom. Když měl špatný den, vařila jsem mu čaj a poslouchala jeho stížnosti na neschopné dělníky nebo neochotné klienty. Když měl radost z prvního velkého zakázky, slavili jsme spolu – on s pivem v ruce a já s pocitem zadostiučinění.

Jenže jeho sny se postupně staly mými sny. Jeho úspěch byl mým úspěchem. Nikdy jsem si nestěžovala, že jsem kvůli tomu odsunula stranou vlastní touhy – třeba studium psychologie nebo malování, které mě kdysi tolik bavilo. Vždycky jsem si říkala: „Až bude firma stabilní, až budou děti větší, až bude čas.“ Jenže ten čas nikdy nepřišel.

„Aleno, já… prostě už to necítím. Jsi skvělá žena, ale… změnil jsem se. Potřebuju něco jiného.“

Zamrazilo mě. „Něco jiného? Nebo někoho jiného?“

Petr se zarazil a sklopil oči. V tu chvíli mi bylo jasné, že v tom je někdo další. Možná ta mladá asistentka z kanceláře, o které poslední dobou často mluvil. Nebo někdo úplně jiný – to už vlastně nebylo důležité.

„A co děti?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co rodina? Co všechno to, co jsme spolu vybudovali?“

Petr pokrčil rameny. „Děti jsou dospělé. A rodina… možná jsme ji udržovali jen ze zvyku.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem považovala za jistotu – naše společné ráno u kávy, společné plány na chalupu v Orlických horách, dokonce i hádky o tom, kdo zapomněl koupit mléko – to všechno najednou ztratilo smysl.

Dny po jeho odchodu byly jako v mlze. Dcery – Jana a Klára – se mě snažily podpořit, ale každá po svém. Jana mi volala každý večer a nabízela mi, abych přijela k nim do Brna na pár dní. Klára naopak mlčela a tvářila se, že je všechno v pořádku – možná proto, že sama procházela rozvodem a nechtěla otevírat staré rány.

Moje máma mi řekla: „Alenko, musíš myslet taky na sebe! Celý život ses starala o druhé.“ Jenže já nevěděla jak. Kdo vlastně jsem bez Petra? Bez jeho firmy? Bez role manželky a matky?

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky – svatba v roce 1999 na radnici v Pardubicích, první dovolená u Máchova jezera, děti na pískovišti před panelákem… Všude jsme byli spolu. Najednou mi došlo, že na žádné z těch fotek nejsem sama. Vždycky jsem byla „s někým“ – s Petrem, s dětmi, s rodiči.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po okolí Chrudimi. Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou, která mi řekla: „Aleno, vždycky jste byla taková tichá voda. Ale víte co? Teď máte šanci začít znovu.“

Začít znovu… Ta myšlenka mě děsila i lákala zároveň. Přihlásila jsem se do kurzu malování v místním kulturním domě. První hodinu jsem měla pocit, že mi ruka upadne – štětec se mi třásl stejně jako ten hrnek s kávou tehdy ráno v kuchyni. Ale pak přišla radost z barev a ticha.

Jednou večer mi volala Klára: „Mami, víš co? Jsem na tebe pyšná. Že jsi to zvládla.“

Zasmála jsem se poprvé po dlouhé době: „Zvládla? Spíš přežila.“

Ale pravda byla taková, že jsem začínala pomalu nacházet samu sebe. Nešlo to rychle – pořád mě přepadaly chvíle smutku a vzteku. Ale už jsem věděla, že život nekončí rozchodem ani tím, že vás někdo opustí po čtvrt století společného života.

Někdy večer přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často ochotné obětovat všechno pro druhé? A kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním? Co myslíte vy?