Rozchod v srdci Prahy: Jak jsem našla samu sebe mezi troskami vztahu

„Tohle už dál nejde, Tomáši!“ vykřikla jsem do ticha našeho malého bytu na Žižkově. Moje ruce se třásly, když jsem držela hrnek s vlažnou kávou. Tomáš seděl na gauči, oči upřené do telefonu, jako by se mě to vůbec netýkalo. „Lucie, prosím tě, zase začínáš? Vždyť jsem dneska doma, ne?“ odpověděl otráveně a ani nezvedl hlavu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Bylo mi třicet dva a poslední tři roky jsem žila v permanentním napětí. Práce v reklamní agentuře mě vysávala do poslední kapky energie, ale domů jsem se nikdy netěšila. Místo klidu mě čekal Tomáš – muž, kterého jsem kdysi milovala pro jeho smysl pro humor a lehkost, ale který se postupně proměnil v někoho, kdo se spokojil s málem. Pracoval jen na poloviční úvazek v knihkupectví a zbytek dne proseděl u počítače nebo s kamarády v hospodě. Všechno kolem domácnosti bylo na mně. Nákupy, vaření, praní, placení složenek. Když jsem si stěžovala, slyšela jsem jen: „Vždyť to zvládáš skvěle.“

Jednoho večera jsem se zhroutila na podlahu koupelny. Slzy mi tekly po tváři a já si poprvé přiznala, že už nemůžu dál. Volala jsem mámě. „Lucko, ty jsi vždycky byla silná holka,“ řekla mi do telefonu. „Ale někdy musíš myslet i na sebe.“ Její slova mě bodla do srdce – vždycky jsem chtěla být tou, která všechno zvládne. Ale teď jsem byla jen stínem sama sebe.

Další týdny byly jako zlý sen. Tomáš si ničeho nevšímal. Když jsem mu navrhla, že bychom si měli promluvit o budoucnosti, mávl rukou: „Proč to řešit? Máme se dobře.“ Jenže já už dávno věděla, že to není pravda.

Jednoho rána jsem přišla do práce pozdě a šéfová Jana si mě zavolala do kanceláře. „Lucko, jsi poslední dobou úplně mimo. Co se děje?“ Zlomilo mě to. Rozbrečela jsem se před ní jako malá holka. Jana mě objala a řekla: „Musíš něco změnit. Jinak tě to zničí.“

Začala jsem chodit na terapie k paní doktorce Novotné. Poprvé v životě jsem mluvila nahlas o tom, jak moc mě bolí být pořád ta silná a spolehlivá. Jak mě dusí pocit, že musím všechno zvládnout sama. „Lucie,“ řekla mi jednou doktorka Novotná tiše, „co byste poradila své nejlepší kamarádce v takové situaci?“ Dlouho jsem mlčela. Pak jsem zašeptala: „Aby odešla.“

Jednoho večera jsem přišla domů a Tomáš seděl u počítače s pivem v ruce. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně. „Teď ne, mám rozkoukaný seriál,“ odsekl. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Tomáši, já už takhle dál nemůžu,“ začala jsem tiše, ale pevně. „Jsem unavená z toho být na všechno sama. Potřebuju partnera, ne další dítě.“

Podíval se na mě poprvé za dlouhou dobu opravdu pozorně. „Co tím chceš říct?“

„Chci rozchod. Potřebuju žít svůj život jinak.“

Následovala hádka plná výčitek a slz. Tomáš mi vyčítal, že ho opouštím v těžké době, že ho nikdo nikdy nemiloval tak jako já. Ale já už byla rozhodnutá.

Balení věcí bylo bolestivé. Každý kousek oblečení mi připomínal společné chvíle – výlety do Krkonoš, první Vánoce v našem bytě, smích i hádky nad rozbitou pračkou. Když jsem odcházela s kufrem v ruce, pršelo a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

První týdny u mámy byly těžké. Cítila jsem se jako selhání – žena po třicítce zpátky v dětském pokoji mezi plakáty kapely Lucie a plyšáky z dětství. Máma mi vařila čaj a hladila mě po vlasech jako kdysi.

Jednou večer přišla sestra Petra na návštěvu. „Lucko, víš co? Jsem na tebe pyšná,“ řekla a objala mě pevněji než kdy dřív. „Aspoň jsi měla odvahu něco změnit.“

Začala jsem znovu objevovat sama sebe – chodila na dlouhé procházky po nábřeží Vltavy, četla knihy, které jsem roky odkládala, a pomalu si dovolovala snít o lepším životě.

Jednou mi napsal Tomáš: „Chybíš mi.“ Odpověděla jsem stručně: „Přeju ti hodně štěstí.“ A poprvé za dlouhou dobu jsem necítila výčitky.

Dnes už zase bydlím sama – tentokrát v malém bytě na Letné s výhledem na Stromovku. Každé ráno si vařím kávu a dívám se z okna na probouzející se Prahu. Někdy mám strach z budoucnosti, ale už vím, že zvládnu cokoli.

Občas si kladu otázku: Kolik žen kolem nás žije ve vztazích, které je pomalu ničí? A kolik z nás najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy?