Rozbité zrcadlo: Luciin boj se zradou a hledáním sebe sama

„Tohle nemůže být pravda…“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco mi v ruce svítil výpis z účtu na jméno mého manžela Tomáše. Seděla jsem na studené podlaze v předsíni našeho bytu v Nuslích, déšť bubnoval na okno a já cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že máme s Tomášem ideální manželství – dvě děti, společné víkendy na chalupě u Berouna, smích u stolu a večery s vínem. Ale teď jsem držela důkaz, že něco skrývá. Tajný účet. A na něm dost peněz na to, aby mohl začít nový život. Bez nás.

„Luci, co tam děláš?“ ozvalo se z chodby. Tomášův hlas byl unavený, jako by tušil, že se něco stane. Rychle jsem schovala papíry zpátky do šuplíku a snažila se uklidnit. „Nic… jen jsem hledala staré fotky,“ zalhala jsem. Ale v očích jsem měla slzy a v srdci ledový kámen.

Celý večer jsem přemýšlela, jestli mám Tomáše konfrontovat. Děti už spaly a já seděla v kuchyni s hrnkem čaje, ruce se mi třásly. V hlavě mi běžely všechny ty roky společného života – první rande v kavárně Slavia, svatba na radnici v Karlíně, narození Klárky a Filipa. Co všechno bylo lež?

Když Tomáš přišel do kuchyně, podíval se na mě a hned poznal, že něco není v pořádku. „Luci, co se děje?“ zeptal se tiše. Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Našla jsem ten účet. Proč jsi mi to neřekl?“

Chvíli bylo ticho. Pak si sedl naproti mně a složil hlavu do dlaní. „Já… nevím, jak to vysvětlit. Poslední dobou mám pocit, že už spolu nejsme šťastní. Chtěl jsem mít zadní vrátka… kdybychom se rozhodli jít každý svou cestou.“

Ta slova mě bodla do srdce. „A co děti? Co já? To jsi chtěl prostě odejít?“

Tomáš mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že už dávno přestal bojovat za nás dva. Odešel spát na gauč a já zůstala sama se svými myšlenkami.

Následující týdny byly jako zlý sen. Doma jsme kolem sebe chodili po špičkách, děti cítily napětí a ptaly se, proč už s tátou nechodíme na hřiště jako dřív. Moje máma mi radila: „Lucinko, hlavně kvůli dětem vydržte.“ Ale já cítila, že bych tím zradila sama sebe.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za psycholožkou. Seděla jsem v čekárně na poliklinice v Modřanech a poprvé nahlas řekla: „Můj muž mě zradil a já nevím, jestli mu dokážu odpustit.“ Paní doktorka mě vyslechla a řekla: „Musíte si ujasnit, co chcete vy sama. Nejen kvůli dětem nebo okolí.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po nábřeží Vltavy a přemýšlela o svém životě. Vzpomínala jsem na dobu před Tomášem – jak jsem byla nezávislá, měla sny o vlastní galerii a cestování. Kde ty sny jsou teď?

Jednou večer přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Sedli jsme si spolu do obýváku a on řekl: „Luci, nechci tě ztratit. Udělal jsem chybu. Můžeme to ještě zkusit?“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích strach i lítost. Ale taky jsem cítila vztek a smutek. „Nevím, Tomáši. Potřebuju čas. Musím zjistit, kdo vlastně jsem bez tebe.“

Začala jsem malovat obrazy – staré plátno z půdy jsem natáhla přes stůl v kuchyni a malovala dlouho do noci. Děti si hrály vedle mě a ptaly se: „Mami, proč jsi smutná?“ Odpovídala jsem jim: „Někdy musí být člověk chvíli smutný, aby mohl být zase šťastný.“

Moje kamarádka Jana mě vzala na výlet do Českého ráje. Povídaly jsme si o všem možném – o nevěře, o strachu ze samoty i o tom, jak těžké je začít znovu. Jana mi řekla: „Luci, nejsi jediná. Ale jen ty víš, co je pro tebe správné.“

Po několika měsících jsme s Tomášem seděli u rozvodového právníka na Smíchově. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že už nemůžu žít ve lži. Dětem jsme to vysvětlili spolu – že je máme oba rádi a že za nic nemůžou.

První týdny po rozvodu byly hrozné – samota mě dusila a každý večer jsem brečela do polštáře. Ale pomalu jsem začala nacházet sama sebe. Otevřela jsem malou galerii v Holešovicích a začala znovu žít.

Dnes už vím, že i když mě Tomášova zrada bolela víc než cokoliv jiného, byla to zároveň příležitost najít samu sebe.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Byla bych dnes silnější žena, kdybych nikdy nezjistila pravdu? A co byste udělali vy na mém místě?