Říkali mi teta, ale viděli ve mně jen adresu: Příběh o důvěře, rodině a zradě

„Marie, podepiš to. Je to jen formalita, vždyť víš, že bych ti nikdy neublížila.“ Lucie stála uprostřed mého obýváku, v ruce držela složku s papíry a v očích jí hořel zvláštní lesk. Její hlas byl sladký, skoro až příliš. V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak se mi žaludek stahuje strachem.

Bylo mi šedesát pět a celý život jsem žila sama v našem starém bytě na Vinohradech. Knihy, čaj a občasné návštěvy rodiny – to byl můj svět. Nikdy jsem se nevdala, děti neměla. Lucie byla dcera mé sestry Aleny, kterou jsem po smrti rodičů často hlídala. Byla pro mě jako vlastní. Vždycky mi říkala tetičko a já jí s láskou pekla bábovky, když přišla ze školy.

Jenže teď přede mnou stála žena, která už dávno nebyla tou malou holčičkou s copánky. „Teto, já vím, že ti na tom nezáleží. Stejně už jsi stará a nemáš nikoho. Kdyby se ti něco stalo… aspoň budu mít kde bydlet.“ Její slova mě bodla jako nůž.

„Lucie, proč tak mluvíš? Vždyť víš, že ten byt je můj domov,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

„Ale no tak, vždyť je to jen papír! Stejně tu budeš moct bydlet do smrti. Jen to bude napsané na mě. Všichni to tak dělají,“ mávla rukou a posadila se na gauč, jako by byla doma.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že pro ni nejsem teta Marie, ale jen adresa v katastru nemovitostí. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem jí kupovala dárky k narozeninám, platila jí letní tábory a utírala slzy po prvním rozchodu. A teď? Teď jsem byla jen překážka.

Následující dny byly jako zlý sen. Lucie mi volala každý večer, posílala SMS: „Teto, už jsi to promyslela?“, „Mysli na mě, nemám kde bydlet!“, „Všichni by to pro rodinu udělali.“ Začala jsem se bát zvedat telefon. Moje sestra Alena mi napsala strohou zprávu: „Nechci se do toho plést, ale Lucie má pravdu.“

Byla jsem sama. Přátelé už dávno odešli do domovů důchodců nebo na druhý břeh. Zůstaly mi jen knihy a vzpomínky na lepší časy. Každý večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem: mám být tvrdá a riskovat, že mě rodina zavrhne? Nebo mám ustoupit a přijít o poslední jistotu?

Jednoho rána zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Lucie s Alenou. „Teto, přišly jsme si pro odpověď,“ řekla Lucie bez pozdravu.

„Marie, nechci se hádat,“ začala Alena tiše. „Ale Lucie je tvoje jediná rodina. Mysli na budoucnost.“

„A co moje budoucnost?“ vyhrkla jsem nečekaně ostře. „Co když mě vyhodíte? Co když…“

„To bychom nikdy neudělaly!“ vykřikla Lucie dotčeně.

„Opravdu?“ podívala jsem se jí zpříma do očí. „Protože teď mám pocit, že už vám nejde o mě, ale jen o ten byt.“

Nastalo trapné ticho. Alena sklopila oči a Lucie si začala nervózně hrát s mobilem.

„Víš co?“ řekla jsem nakonec klidněji. „Ten byt je jediné, co mi zbylo. A já ho nedám nikomu, kdo mě vidí jen jako adresu.“

Lucie prudce vstala: „Tak si ho nech! Ale až budeš potřebovat pomoc, nevolej nám!“ práskla dveřmi a Alena ji následovala.

Zůstala jsem stát v předsíni a cítila se prázdná jako nikdy předtím. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi zněla slova: „Až budeš potřebovat pomoc…“

Uběhly týdny. Nikdo mi nezavolal, nikdo nepřišel. Byla jsem sama – opravdu sama. Začala jsem chodit do parku krmit holuby a povídat si s paní Květou z vedlejšího domu. Jednou mi řekla: „Rodina není vždycky ta krevní. Někdy si ji musíme najít sami.“

Začala jsem pomáhat v místní knihovně a poznala nové lidi – pana Karla, který miluje detektivky, nebo mladou maminku Janu s malou Adélkou. Pomalu jsem zjišťovala, že svět nekončí za dveřmi mého bytu.

Ale někdy večer, když sedím u okna s čajem v ruce, přemýšlím: Udělala jsem správně? Je lepší být sama než zrazená? A je krev opravdu hustší než voda?

Co byste udělali vy? Odpustili byste rodině takovou zradu – nebo byste si chránili svůj domov za každou cenu?