Poslední vůle mého manžela: Všechno odkázal cizí ženě. Byl náš život jedna velká lež?

„To není možné, to prostě není možné…“ šeptala jsem si do ticha našeho bytu, kde ještě včera voněla Petrův oblíbený čaj a ozýval se jeho smích. Teď tu bylo jen ticho, které řezalo do duše. Seděla jsem na pohovce, v ruce svírala listinu s razítkem notáře a oči mi pálily od slz.

„Paní Novotná, je mi to líto, ale váš manžel ve své poslední vůli odkázal veškerý majetek jisté paní Haně Dvořákové,“ zopakoval notář monotónním hlasem, jako by šlo o běžnou formalitu. „Kdo to je?“ vyhrkla jsem tehdy zoufale. Notář pokrčil rameny: „To vám bohužel nemohu říct. Je to jeho poslední přání.“

Od té chvíle se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Všechno, co jsme s Petrem budovali – byt na Vinohradech, chalupa v Orlických horách, dokonce i jeho starý bicykl – všechno teď patřilo ženě, o které jsem nikdy neslyšela. Byli jsme spolu dvacet let. Dvacet let smíchu, hádek, dovolených u Lipna, společných Vánoc i obyčejných večerů u televize. A teď mám věřit, že to všechno byla lež?

Moje sestra Jana mě objala, když jsem jí to řekla. „Musíš zjistit, kdo ta žena je,“ šeptala mi do vlasů. „Možná je to jen omyl… nebo nějaká dávná kamarádka?“ Ale v jejím hlase byla slyšet pochybnost.

Následující dny jsem procházela Petrův počítač, staré diáře, dokonce i jeho telefon. Hledala jsem jakoukoli stopu – jméno Hana Dvořáková se však neobjevilo nikde. Jen jednou jsem našla v jeho e-mailu zprávu s předmětem „Děkuji za všechno“. Byla podepsaná H., ale obsah byl smazán.

Začala jsem pochybovat o všem. Vzpomínky se mi v hlavě míchaly s otázkami: Proč byl poslední rok tak často na služebních cestách? Proč se někdy vracel domů pozdě a vymlouval se na kolegy? Proč mi nikdy neukázal svůj pracovní diář?

Jednoho večera jsem seděla u stolu a zírala na svatební fotku. „Petr byl vždycky takový… uzavřený,“ řekla jsem nahlas do prázdna. „Ale že by mě podvedl? Že by měl někoho jiného?“

Telefon zazvonil. „Dobrý den, paní Novotná? Tady je Hana Dvořáková.“ Ztuhla jsem. „Chtěla bych se s vámi sejít. Myslím, že vám dlužím vysvětlení.“

Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Hana byla asi o deset let mladší než já, působila nervózně a smutně zároveň. „Vím, že to pro vás musí být šok,“ začala tiše. „Ale já a Petr… znali jsme se dlouho předtím, než jste se poznali vy dva.“

„Byli jste milenci?“ vyhrkla jsem bez obalu.

Hana zavrtěla hlavou: „Ne tak docela. Byli jsme přátelé… a pak jsme spolu měli krátký románek. Ale Petr se rozhodl pro vás. Já jsem odešla do Brna a žila svůj život.“

„Tak proč vám všechno odkázal?“ ptala jsem se zlomeně.

Hana si povzdechla: „Před dvěma lety jsem vážně onemocněla. Petr to zjistil náhodou přes společného známého. Pomáhal mi finančně, platil mi léčbu… Nikdy mi neřekl, že by chtěl odejít od vás. Myslím, že měl výčitky svědomí za to, jak to mezi námi kdysi skončilo.“

Seděla jsem tam a cítila směs vzteku, smutku i úlevy. Petr mě možná nepodvedl tak, jak jsem si myslela – ale přesto mi lhal. Tajil přede mnou kus svého života, kus svého svědomí.

Když jsem přišla domů, čekala mě další rána: Petrův bratr Tomáš mi volal a začal mě obviňovat, že chci Haně všechno vzít soudní cestou. „Petr měl důvod jí to odkázat! Ty jsi stejně nikdy nebyla dost dobrá pro naši rodinu!“ křičel do telefonu.

Zůstala jsem sama proti všem – proti Haně, proti Tomášovi i proti vlastní bolesti. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně znamená důvěra a jestli ji lze někdy opravdu poznat.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte si dovolit být smutná,“ řekla mi klidně paní doktorka Švecová. „A musíte si odpustit, že jste nevěděla všechno.“

Pomalu jsem se učila žít bez Petra i bez našeho společného majetku. Přestěhovala jsem se do menšího bytu na Žižkově a začala znovu pracovat na poloviční úvazek v knihovně. Jana mi pomáhala s papíry a často mě brávala na procházky do Stromovky.

Jednou večer mi Hana napsala dlouhý e-mail: „Vím, že vám Petr ublížil tím, co udělal. Pokud chcete, můžeme se o dědictví podělit.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem jí napsala: „Děkuji za nabídku. Ale myslím, že potřebuju začít znovu – bez minulosti i bez majetku.“

Dnes už vím, že některé otázky zůstanou navždy nezodpovězené. Ale pořád si kladu jednu: Může člověk opravdu znát toho druhého? Nebo jsou některá tajemství prostě součástí života?

Co byste udělali na mém místě vy? Dokázali byste odpustit? Nebo by vás zrada navždy změnila?