Ozvěna ticha: Samota v srdci Prahy

„Proč jsi zase sama, Kláro? Vždyť ti bude třicet, měla bys už mít rodinu!“ Matčin hlas mi zní v hlavě ještě teď, když procházím potemnělou ulicí Vinohrad. Je pátek večer, město pulzuje životem, ale já cítím jen ozvěnu vlastních kroků. Všichni mí známí jsou někde na večírku, v kině nebo doma se svými partnery. Já? Jdu domů do svého malého bytu, kde mě čeká jen ticho a prázdná lednice.

Zastavím se u výlohy starého antikvariátu. Ve skle se odráží můj unavený obličej. „Možná bych si měla koupit další knihu,“ pomyslím si ironicky. Knihy jsou moji jediní společníci poslední rok. Po rozchodu s Petrem jsem si řekla, že budu silná, že samota je důkazem mé nezávislosti. Ale teď, když se blíží Vánoce a všude visí světýlka, začínám pochybovat.

Když dorazím domů, čeká mě obvyklý rituál: sundat kabát, zapnout rádio, aby nebylo tak ticho, a otevřít okno dokořán. Pražský vzduch je studený a ostrý. „Kláro, proč to děláš?“ ptám se sama sebe nahlas. „Proč se pořád snažíš dokázat něco, co možná ani není pravda?“

Telefon zazvoní. Je to máma. „Klárko, přijedeš zítra na oběd? Táta by tě rád viděl.“ Slyším v jejím hlase obvyklou směs starosti a výčitek. „Nevím, mami. Mám hodně práce,“ zalžu automaticky. Ve skutečnosti nemám nic na práci, jen nechci poslouchat další přednášku o tom, jak mi ujíždí vlak.

Noc je dlouhá a já nemůžu spát. Přemítám o tom, jak jsem se sem dostala. Vždycky jsem byla ta silná – ta, co nepotřebuje nikoho k tomu, aby byla šťastná. Ale teď mám pocit, že mi něco uniká. Ráno mě probudí zvonění u dveří. Sousedka paní Novotná potřebuje pomoct s nákupem. „Vy jste tak hodná, Klárko,“ usměje se na mě vděčně. „Ale proč jste pořád sama? Taková hezká holka…“

Zasměju se tomu, ale uvnitř mě to bodne. Proč jsem vlastně sama? Je to opravdu moje volba? Nebo jsem jen utekla před bolestí a teď nevím, jak zpátky?

Odpoledne se rozhodnu jít do kavárny na rohu. Sedím u okna a pozoruju lidi venku. Najednou ke mně přisedne Lucie, bývalá spolužačka ze střední. „Kláro! To je náhoda! Jak se máš?“ Povídáme si o všem možném – o práci, o rodičích, o tom, jak je těžké najít někoho normálního. „Víš co,“ říká Lucie najednou vážně, „já jsem taky dlouho byla sama. Ale pak jsem zjistila, že nejhorší není být bez partnera, ale být bez přátel.“ Její slova mi zní v hlavě ještě dlouho poté.

Večer mi přijde zpráva od bratra Tomáše: „Máš čas na pivo?“ Chvíli váhám, ale nakonec souhlasím. V hospodě U Jelena je hlučno a útulno zároveň. Tomáš se na mě dívá vážně: „Kláro, máma má o tebe strach. Ale já vím, že jsi silná. Jen… nezavírej se před světem úplně.“ Povídáme si dlouho do noci a já si uvědomuju, jak moc mi chyběla obyčejná lidská blízkost.

Další dny se snažím být otevřenější. Jdu s kolegy po práci na víno, přijmu pozvání na rodinný oběd a dokonce se přihlásím na kurz keramiky v kulturním domě. Není to jednoduché – pořád mám tendenci utíkat do svého ticha a samoty. Ale pomalu zjišťuju, že svoboda neznamená být sám za každou cenu.

Jednoho večera sedím na parapetu svého bytu a dívám se na rozsvícenou Prahu. Přemýšlím o tom všem – o matčiných výčitkách, o Luciiných slovech i o Tomášově podpoře. Možná nejsem tak silná, jak jsem si myslela. Možná je v pořádku přiznat si slabost a nechat ostatní nahlédnout do svého světa.

„Je samota opravdu svoboda? Nebo je to jen obrana před bolestí?“ ptám se sama sebe a čekám na odpověď – od sebe i od vás.