Odešel, když jsem byla v devátém měsíci. Po třech letech se vrátil s prosbou o odpuštění.

„Lucie, prosím tě, už to dál nejde. Musím odejít.“ Jeho hlas byl tichý, ale slova se mi zařezávala do srdce jako nůž. Stála jsem v předsíni našeho malého bytu na Žižkově, břicho napnuté k prasknutí, ruce položené na bocích a v očích slzy. Petr stál u dveří s batohem přehozeným přes rameno. „Proč teď? Proč právě teď?“ vydechla jsem zoufale. „Lucie, já to prostě nezvládám. Neumím být táta. Neumím být manžel. Dusím se tady,“ zamumlal a ani se na mě nepodíval.

Byla jsem v devátém měsíci těhotenství. Všichni kolem říkali, že máme ideální vztah – sedm let jsme spolu chodili, nikdy jsme spolu nebydleli, každý měl svůj prostor. Ale když jsem otěhotněla, najednou bylo všechno jinak. Rodiče mě přesvědčili, že svatba je správný krok. Petr souhlasil, ale už tehdy jsem cítila, že něco není v pořádku. Po svatbě jsme se nastěhovali do společného bytu a všechno začalo skřípat. Každodenní hádky kvůli maličkostem – kdo vynese koš, kdo koupí mléko, proč je zase neumyto nádobí.

A teď tu stál a odcházel. „A co naše dítě? Co Anička?“ šeptla jsem. „Promiň…“ To bylo poslední slovo, které mi řekl.

Porodila jsem sama. Moje máma byla u mě, držela mě za ruku a utírala mi pot z čela. Když jsem poprvé držela Aničku v náručí, slíbila jsem jí, že ji nikdy neopustím. Že budu silná za nás obě.

První týdny byly peklo. Nespala jsem, kojila jsem každé dvě hodiny, brečela jsem do polštáře a nenáviděla Petra za to, co mi udělal. Lidi kolem mě litovali – sousedka paní Novotná mi nosila polévky a říkala: „To zvládnete, Lucinko.“ Ale já si připadala jako troska.

Když Aničce byly tři měsíce, začala jsem chodit na brigádu do knihovny na Vinohradech. Máma hlídala malou a já aspoň na chvíli zapomněla na bolest. Časem jsem si našla nové přátele – Lenku z dětského hřiště a Honzu z knihovny. S Honzou jsme si rozuměli, ale nikdy jsem mu nedokázala otevřít srdce naplno.

Roky plynuly. Anička rostla jako z vody – byla veselá, upovídaná a pořád se ptala: „Kde je tatínek?“ Vždycky jsem jí říkala: „Tatínek musel odejít za prací.“ Ale uvnitř mě to bolelo.

Jednoho deštivého odpoledne, když bylo Aničce tři roky, někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a málem mi vypadlo dítě z náručí. Petr stál na chodbě – zarostlý, unavený, s očima plnýma výčitek.

„Lucie… můžu dál?“ zeptal se tiše.

Stála jsem tam jako přikovaná. „Co tu chceš?“ vyštěkla jsem.

„Chci vidět Aničku… a chci ti všechno vysvětlit.“

Zavřela jsem oči a snažila se ovládnout vztek. „Tři roky ses neozval! Tři roky jsi byl mrtvý! Proč bych tě měla pustit dovnitř?“

Anička vykoukla zpoza mě a zvědavě si ho prohlížela. „To je pan?“ zeptala se.

Petr se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděla chlapa brečet tak upřímně.

Pustila jsem ho dovnitř jen kvůli Aničce. Seděli jsme v kuchyni u stolu, Petr se třásl a já ho nenáviděla i litovala zároveň.

„Odešel jsem, protože jsem měl strach,“ začal tiše. „Můj táta nás taky opustil a já měl pocit, že to mám v sobě zakódované. Bál jsem se, že budu stejný jako on.“

„A co jsi dělal tři roky?“ zeptala jsem se chladně.

„Byl jsem v Brně u bráchy. Pracoval jsem na stavbě… pil jsem… byl jsem troska.“

Podívala jsem se na Aničku – hrála si s plyšákem a občas po nás pokukovala.

„Chci být součástí jejího života,“ řekl Petr naléhavě. „Vím, že si nezasloužím odpuštění… ale prosím tě o šanci.“

Mlčela jsem dlouho. V hlavě mi běžely všechny ty noci plné strachu a samoty, všechny ty chvíle, kdy jsem musela být silná kvůli Aničce.

„Nevím, jestli ti dokážu odpustit,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale Anička má právo znát svého tátu.“

Začali jsme pomalu – Petr chodil jednou týdně na návštěvu, bral Aničku do parku nebo do cukrárny U Šilhavého. Viděla jsem, jak se snaží – jak ji učí jezdit na kole, jak jí čte pohádky před spaním.

Ale ve mně pořád něco křičelo: Nevěř mu! Zradil tě jednou, může to udělat znovu!

Jednou večer mi máma řekla: „Lucinko, každý dělá chyby. Ale někdy je třeba dát druhou šanci – ne kvůli němu, ale kvůli sobě.“

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Odpustit znamená pustit bolest ven… ale co když tím otevřu dveře dalšímu zklamání?

Dnes je to půl roku od chvíle, kdy se Petr vrátil do našeho života. Není to dokonalé – pořád mám strach a někdy se hádáme kvůli maličkostem jako dřív. Ale Anička je šťastná a já cítím, že možná poprvé po letech dýchám volněji.

Možná nikdy nezapomenu na tu zradu. Ale možná dokážu odpustit – kvůli sobě i kvůli Aničce.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková věc opravdu odpustit?