Moje matka si vybrala svou sestru místo mě – a já za to platím dodnes

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v předsíni našeho bytu na Žižkově, ruce zaťaté v pěst a srdce mi bušilo až v krku. Máma se na mě ani nepodívala. Místo toho si utírala ruce do utěrky a šeptla: „To není tak jednoduché, Hanko.“ Ale bylo. Bylo to vždycky jednoduché – pro ni. Kdykoliv šlo o mě a o tetu Jitku, máma si vybrala ji. A já jsem byla ta, která musela ustoupit.

Pamatuju si to poprvé, když mi bylo osm. Dostala jsem vysněné brusle k Vánocům. Jenže Jitka přišla na návštěvu s malou Klárkou, která začala brečet, že chce taky brusle. Máma mi je vzala a dala je Klárce. „Jsi přece starší, Haničko, ty to pochopíš,“ řekla mi tehdy. Nepochopila jsem to nikdy.

Jitka byla vždycky ta krásnější, úspěšnější sestra. Pracovala na úřadě, měla peníze, jezdila na dovolené do Chorvatska a vozila mámě dárky. Máma jí za to byla vděčná a já jsem byla jen připomínkou toho, co ona sama nikdy nedokázala. Když jsem se ve škole snažila, máma jen mávla rukou: „Jitka měla samé jedničky, ty máš trojky.“ Když jsem si našla první brigádu v knihovně, máma se smála: „Jitka už v tvém věku vydělávala dvakrát tolik.“

Nejhorší to bylo po tátově smrti. Bylo mi patnáct a najednou jsme byly doma samy dvě. Myslela jsem si, že nás to sblíží. Ale místo toho začala Jitka chodit k nám častěji. Přinesla mámě nový kávovar a já jsem mohla jen tiše pozorovat, jak se obě smějí v kuchyni a šeptají si tajemství. Když jsem jednou přišla domů dřív ze školy a slyšela je mluvit o mně – „Hanka je taková uzavřená, nikdy nebude jako ty“ – rozbrečela jsem se na chodbě.

Jednoho dne přišla Jitka s prosbou: potřebovala pohlídat Klárku přes víkend. Měla jet s novým přítelem na wellness. Máma samozřejmě souhlasila – a automaticky předpokládala, že já se obětuju. „Haničko, vždyť jsi doma, můžeš si s Klárkou hrát.“ Jenže já měla domluvený výlet s kamarády do Českého ráje. „To je jedno,“ mávla rukou máma. „Jitka tě potřebuje.“

Ten víkend byl pro mě zlomový. Klárka byla rozmazlená a drzá, všechno rozházela a rozbila mi oblíbený hrnek od táty. Když jsem si stěžovala mámě, jen pokrčila rameny: „Je to dítě.“ Já už dítě nebyla – ale nikdo mě neviděl.

Když jsem se dostala na vysokou školu do Brna, doufala jsem, že konečně uteču z toho stínu. Ale máma mi volala každý den – ne proto, aby se zeptala na mě, ale aby mi vyprávěla o Jitce: jak se jí daří v práci, jak Klárka vyhrála recitační soutěž, jak Jitka koupila nové auto. Když jsem jí řekla o svém prvním úspěchu – že jsem napsala povídku do studentského časopisu – jen odvětila: „To je hezké, ale Jitka psala už do novin.“

Po škole jsem se vrátila do Prahy a našla si práci v knihkupectví. Byla jsem šťastná – aspoň chvíli. Pak přišla další rána: máma mi oznámila, že Jitka potřebuje půjčit peníze na rekonstrukci bytu a že vezme část z mých úspor, které mi táta nechal. „Jitka ti to vrátí,“ slíbila máma. Nikdy se tak nestalo.

Začala jsem mámu nenávidět – a zároveň zoufale toužit po jejím uznání. Snažila jsem se být lepší než Jitka: pracovala jsem přesčasy, šetřila každou korunu, starala se o mámu, když byla nemocná. Ale ona pořád viděla jen Jitku.

Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela hádku v kuchyni. Jitka křičela na mámu kvůli nějakým penězům a máma plakala. Vešla jsem dovnitř a poprvé v životě se postavila oběma: „Dost! Už toho mám dost! Celý život jste mě přehlížely! Nikdy jsem nebyla dost dobrá! Proč?“

Máma se rozplakala ještě víc a Jitka jen protočila oči: „Zase ta tvoje ublíženost.“ V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál žít v jejich stínu.

Odstěhovala jsem se do malého bytu na Smíchově a přestala s mámou mluvit. Bylo to těžké – cítila jsem prázdno i úlevu zároveň. Po roce mi přišel dopis od mámy: „Chybíš mi. Ale nevím, jak ti být dobrou matkou.“ Odpověděla jsem jí až po dlouhých měsících.

Dnes je mi třicet dva let a mám vlastní rodinu. S mámou se vídáme občas – vztah je opatrný, plný nevyřčených slov a bolesti. Jitka je pořád hvězda rodiny a já už o její uznání nestojím.

Někdy v noci ale přemýšlím: Mohla jsem něco udělat jinak? Je možné odpustit matce, která vás celý život přehlížela? A proč některé rány bolí i po tolika letech?