Mezi dvěma domovy: Když rodina praská ve švech a já hledám sama sebe

„Nech toho, Lucie! Už toho mám dost!“ babiččin hlas se rozléhal kuchyní jako bouřka. Stála jsem mezi nimi, mezi svou babičkou a starší sestrou Klárou, a cítila, jak se mi třesou ruce. Klára měla oči plné slz a vzteku. „A co ty víš o tom, jaký to je? Ty jsi nikdy nemusela nic obětovat!“ křičela na babičku, která stála u dřezu s rukama od mouky.

Bylo to v pondělí odpoledne, venku pršelo a v paneláku na Proseku bylo dusno. Táta byl v práci, máma už několik let mrtvá. Od té doby jsme žily s babičkou, která se snažila držet naši rodinu pohromadě, ale poslední dobou to spíš vypadalo, že nás její tvrdohlavost rozděluje.

„Holky, prosím vás…“ zašeptala jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Klára třískla dveřmi od lednice a babička si utřela ruce do zástěry. „Já už to nevydržím,“ řekla babička tišeji. „Celý život se snažím a vy mi to jenom vyčítáte.“

Klára se na mě podívala. „Ty nikdy nic neřekneš, Aničko! Vždycky jen mlčíš a děláš, že se nic neděje. Ale děje! Všechno se rozpadá!“

Stála jsem tam jako přikovaná. Chtěla jsem křičet, brečet nebo utéct, ale místo toho jsem jen polkla slzy a začala uklízet rozházené utěrky. V hlavě mi hučelo. Proč musím být vždycky ta prostřední? Ta, která drží rodinu pohromadě?

Ten den byl jen začátek. Klára začala chodit domů později a později. Babička na ni čekala s večeří, ale ona přišla až po půlnoci, někdy vůbec. Jednou jsem ji našla na schodech před domem s cigaretou v ruce a očima zarudlýma od pláče.

„Kláro, co se děje?“ sedla jsem si vedle ní.

„Nic,“ odsekla. „Jen už nemůžu být doma. Babička mě dusí.“

„Ale ona to myslí dobře…“

„To říkáš vždycky! Ale co když já už nechci žít podle jejích pravidel? Co když chci žít svůj život?“

Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem byla v posledním ročníku gymplu a měla pocit, že mi život protéká mezi prsty. Táta byl pořád v práci nebo v hospodě, babička chtěla všechno kontrolovat a Klára… Klára byla jako bomba připravená vybuchnout.

Jednou večer přišla babička za mnou do pokoje. Seděla jsem u stolu a snažila se učit na maturitu.

„Aničko, myslíš si, že jsem špatná?“ zeptala se najednou.

Zvedla jsem hlavu. „Proč bys byla špatná?“

„Protože mám pocit, že všechno kazím. Klára mě nenávidí a ty… ty jsi pořád smutná.“

Chtěla jsem jí říct, že ji mám ráda, ale místo toho jsem jen pokrčila rameny. „Je to těžké pro všechny.“

Babička si povzdechla a odešla. Slyšela jsem, jak si v kuchyni tiše popotahuje.

Další dny byly jako zlý sen. Klára jednou nepřišla vůbec domů a já s babičkou jsme ji hledaly po sídlišti. Volaly jsme jí na mobil, ale nebrala to. Nakonec jsme ji našly u její kamarádky Jitky. Byla opilá a brečela.

„Nechte mě být!“ křičela na nás. „Já už nechci domů!“

Táhla jsem ji zpátky do paneláku a celou cestu jsme mlčely. Doma babička seděla u stolu s hlavou v dlaních.

„Proč nám to děláš?“ zeptala se tiše.

Klára jen zavrtěla hlavou a odešla do pokoje.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o mámě – jak by to asi řešila ona? Byla by trpělivější než babička? Uměla by Kláru pochopit?

Ráno jsem našla dopis na stole. Klára psala, že odchází ke kamarádce do Brna a že už nemůže dál žít doma. Babička plakala celý den a já měla pocit, že se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků.

Táta přišel večer domů opilý a když zjistil, co se stalo, začal řvát na babičku i na mě. „To je vaše vina! Nedokážete udržet rodinu pohromadě!“

Utíkala jsem do svého pokoje a poprvé v životě jsem chtěla zmizet. Chtěla jsem být někde jinde, kde mě nikdo nebude potřebovat jako lepidlo mezi rozhádanými lidmi.

Dny plynuly jeden za druhým. Babička byla smutná a tichá, táta ještě víc pil a já se snažila přežít školu i domácnost. Psala jsem Kláře zprávy, ale odpověděla jen jednou: „Nech mě být.“

Jednoho dne mi přišla zpráva od Jitky: „Klára je v nemocnici.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Jela jsem prvním vlakem do Brna a celou cestu přemýšlela o tom, kde jsme udělaly chybu.

Klára ležela bledá na nemocniční posteli. Když mě uviděla, rozplakala se.

„Promiň,“ zašeptala.

Sedla jsem si k ní a držela ji za ruku.

„Já už nemůžu být ta silná,“ řekla jsem jí poprvé nahlas.

Objaly jsme se a obě brečely.

Když jsme se vrátily domů, bylo to jiné. Babička byla opatrnější, táta méně křičel – možná proto, že viděl, jak blízko jsme byly úplného rozpadu.

Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Pořád mám strach, že když polevím, všechno se zase rozpadne.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Je možné zachránit rodinu, když každý z nás chce něco jiného? A kde v tom všem najdu sama sebe?