Máš měsíc na to, abys odešla – Příběh zrady a nového začátku

„Máš měsíc na to, abys odešla. Už to dál nebudu trpět.“ Tchyně stála ve dveřích obýváku, ruce založené na prsou, pohled tvrdý jako žula. Vedle ní seděl Tomáš, můj muž, a díval se do podlahy. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

„Tomáši?“ zašeptala jsem, doufajíc, že řekne aspoň slovo na mou obranu. On ale jen sevřel rty a dál mlčel. V očích měl strach, nebo možná stud – nikdy jsem ho neviděla takhle zlomeného.

„To myslíte vážně?“ vyhrkla jsem nakonec já. „Kam bych měla jít? Vždyť jsme tu bydleli spolu…“

Tchyně si odfrkla. „To je tvůj problém. Já už tě tady nechci. A Tomáš… ten je můj syn.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem v tom sama. Všechno, co jsme s Tomášem budovali poslední tři roky v tomhle malém panelákovém bytě na Proseku, bylo najednou pryč. Všechno moje úsilí, kompromisy, snaha vycházet s jeho rodinou – všechno bylo k ničemu.

Zavřela jsem se v ložnici a rozplakala se. Slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně – tchyně mluvila ostře, Tomáš odpovídal šeptem. Bylo mi jasné, že on se mě nezastane. Možná nikdy nechtěl.

Dny plynuly v mlze. Chodila jsem do práce do knihovny na Letné, kde jsem mezi regály hledala klid a útěchu. Kolegové si všimli, že se něco děje, ale nikdo se neptal. Každý večer jsem se vracela do bytu, kde panovalo napětí husté jako smog v lednu.

Jednou večer jsem přišla domů dřív a slyšela tchyni mluvit do telefonu: „Ona je prostě neschopná. Tomáš by si zasloužil lepší ženu.“

Zamrazilo mě. Byla jsem pro ni jen přítěž? Proč mě nikdy nepřijala? Vždyť jsem se snažila – pekla jsem její oblíbené koláče, chodila s ní na nákupy, starala se o Tomáše, když byl nemocný.

Když jsem to řekla Tomášovi, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nechci se s ní hádat.“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Co my dva?“

Mlčel.

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze byly šílené a já měla jen svůj knihovnický plat. Prohlížela jsem inzeráty na Sreality.cz, psala desítky zpráv a chodila na prohlídky malých pokojů v Nuslích nebo na Žižkově. Všude bylo plno zájemců a já si připadala jako někdo bez domova.

Jednou večer mi zavolala máma z Brna: „Lucko, vrať se domů. Tady máš vždycky místo.“

Ale já nechtěla utíkat zpátky k rodičům. Chtěla jsem dokázat sobě i světu, že to zvládnu sama.

Poslední týden před vystěhováním byl nejhorší. Tchyně mi schválně schovávala věci, zamykala lednici a tvářila se, jako bych byla vzduch. Tomáš spal na gauči a mezi námi viselo ticho jako těžká deka.

Když přišel den D, sbalila jsem si dva kufry a pár krabic s knihami. Stála jsem ve dveřích a naposledy se rozhlédla po bytě, kde jsme spolu s Tomášem snili o budoucnosti.

„Lucko…“ ozval se tiše Tomáš.

„Ano?“

„Promiň.“

Chtěla jsem mu říct tolik věcí – jak mě zklamal, jak mě bolelo jeho mlčení víc než slova jeho matky. Ale jen jsem přikývla a odešla.

První noc v novém podnájmu na Smíchově byla těžká. Malý pokojík s výhledem do dvora, cizí postel, cizí vůně. Ale byla tam svoboda – poprvé po letech jsem mohla dýchat.

Začala jsem chodit na procházky po nábřeží a psát si deník. Pomalu jsem zjišťovala, kdo vlastně jsem bez Tomáše a jeho rodiny. Poznala jsem nové lidi – sousedku Hanu, která mi půjčila konvici na čaj, nebo pana Novotného z vedlejšího bytu, co mi pomohl s internetem.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Chybíš mi.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Já sobě taky.“

Dnes už vím, že někdy je lepší odejít než zůstat tam, kde vás nechtějí. Naučila jsem se postavit za sebe a nebát se začít znovu.

A tak se ptám: Kolik z vás už někdy muselo opustit místo nebo člověka, kterého milovalo? A kde jste našli sílu začít znovu?