Když život ztratí barvy: Příběh jednoho malíře z Vysočiny

„Proč pořád maluješ ty nesmysly, Štěpáne? Stejně to nikdo nechce vidět.“ Hlas mé matky se rozléhal kuchyní jako hřebík zatlučený do dřeva. Seděl jsem u stolu, ruce špinavé od barev, a díval se na svůj poslední obraz – šedivou krajinu, kde se ztrácela jediná červená střecha. „Protože jinak bych se zbláznil,“ odpověděl jsem tiše, ale ona už mě neslyšela. Odešla zalít slepice.

V naší vesnici na Vysočině je všechno jasně dané. Ráno vstát, nakrmit zvířata, odpoledne na pole nebo do lesa, večer televize a spát. O umění tu nikdo nestojí. Otec mi kdysi řekl: „Chlapče, obrazy tě neuživí. Najdi si pořádnou práci.“ A tak jsem přes den dělal v místním dřevoskladu a v noci maloval. Jenže poslední měsíce jsem cítil, že barvy blednou. Nejen na plátně, ale i v mém životě.

Jednoho večera jsem seděl v hospodě U Jelena s kamarádem Pavlem. „Hele, Štěpo, proč nejdeš do Prahy? Tam je umělců jak much.“ Zasmál se a kopl do sebe pivo. „A co bych tam dělal? Tady mám aspoň klid.“ Ale věděl jsem, že lžu sám sobě. Klid jsem neměl. Jen prázdnotu.

Doma mě čekala tichá domácnost. Matka se mnou nemluvila, otec jen občas utrousil poznámku o tom, jaký jsem lenoch. Sestra Jana už dávno odešla do Brna a domů jezdila jen na Vánoce. Zbyl jsem tu sám se svými obrazy a pocitem, že nikam nepatřím.

Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že nemám chuť vstát z postele. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já jen ležel a zíral do stropu. „K čemu to všechno je?“ ptal jsem se sám sebe. V hlavě mi hučelo a srdce bilo jako splašené. Vstal jsem až odpoledne a místo malování jsem seděl u okna a pozoroval mokré stromy.

Večer přišla matka do mého pokoje. „Štěpáne, co s tebou bude? Už jsi velkej chlap. Nemůžeš pořád jen snít.“ Podíval jsem se na ni – v očích měla starost i únavu. „Mami, já nevím…“ zašeptal jsem. Poprvé v životě jsem přiznal slabost.

Další dny byly stejné. Práce v dřevoskladu mě vyčerpávala a doma mě čekalo ticho. Jediný únik byl Pavel, ale i ten měl své starosti – rozvod, dluhy, děti na krku. Jednou večer jsme seděli u řeky a on mi řekl: „Víš co? Já ti závidím. Aspoň máš něco, co tě baví.“

Začal jsem chodit na dlouhé procházky do lesa. Tam jsem nacházel klid, který mi doma chyběl. Jednou jsem potkal starého pana Novotného, který sbíral houby. „Vy jste ten malíř, že jo?“ zeptal se mě. Přikývl jsem. „Víte, já mám doma jeden váš obrázek z pouti před lety. Pořád ho mám nad postelí.“ Usmál se na mě a já měl poprvé po dlouhé době pocit, že má moje práce smysl.

Jednoho dne mi přišel dopis od sestry Jany: „Přijeď do Brna, mám pro tebe překvapení.“ Nechtělo se mi nikam jet, ale nakonec jsem sedl na autobus a vyrazil. Jana mě přivítala s úsměvem a vedla mě do malé kavárny v centru města. Na stěnách visely obrazy – moje obrazy! „Domluvila jsem ti výstavu,“ řekla hrdě.

Stál jsem tam mezi lidmi, kteří si prohlíželi moje práce a ptali se mě na inspiraci. Poprvé v životě jsem cítil uznání. Jeden starší pán mi řekl: „Vaše obrazy mají zvláštní smutek… ale i naději.“

Po návratu domů se něco změnilo. Matka mi uvařila kávu a sedla si ke mně ke stolu. „Jsem na tebe pyšná,“ řekla tiše. Otec jen kývl hlavou, ale v očích měl slzy.

Začal jsem malovat znovu – tentokrát barevněji než kdy dřív. Lidé z vesnice si začali objednávat obrazy svých domů nebo krajiny kolem nás. Najednou jsem nebyl jen podivínem, ale někým, kdo dokáže zachytit krásu našeho kraje.

Někdy si ale stále kladu otázku: Musel jsem opravdu odejít z domova, abych našel uznání? Proč je tak těžké být sám sebou tam, kde jsme vyrostli?

Co si o tom myslíte vy? Má člověk bojovat za své sny i za cenu nepochopení okolí?