Když vlastní syn zapomene, kdo mu dal domov: Příběh o domě, rodině a zradě

„To snad nemyslíš vážně, mami! Proč nám prostě ten dům nedáš?“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, v kuchyni, kde ještě voněla káva a kde jsme s jeho otcem kdysi plánovali budoucnost. Jeho hlas byl ostrý, cizí. Vedle něj stála Jana, jeho žena, ruce zkřížené na prsou a pohled upřený do podlahy, jako by tuhle scénu už dávno očekávala.

„Petře, tohle je náš domov. Tvůj táta tu položil každou cihlu vlastníma rukama. Já tu chci dožít…“ snažila jsem se vysvětlit, ale Jana mě přerušila:

„Vy si myslíte jen na sebe. My máme malý byt v paneláku, dvě děti na cestě a vy si tu žijete sama v baráku se zahradou. To je fér?“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si přála vnoučata, rodinu pohromadě. Ale teď jsem byla ta špatná. Ta, která brání štěstí mladých. V očích svého syna jsem najednou nebyla matka, ale překážka.

Když Petr odešel s Janou prásknutím dveří, zůstala jsem sedět u stolu a dívala se na staré fotografie na stěně. Já a můj muž Milan – svatba v roce 1982, pak Petr jako miminko v náručí. Všechno jsme mu dali. Když Milan před pěti lety zemřel na infarkt, Petr byl mou jedinou oporou. Teď jsem měla pocit, že ho ztrácím podruhé.

Začalo to nenápadně. Po svatbě se Petr s Janou nastěhovali do dvoupokojového bytu v paneláku na sídlišti. Byt byl malý, ale jejich. Jana byla vždycky ambiciózní – chtěla víc. Nejprve přišla s tím, že bych jim mohla přenechat zahradu na víkendy. Pak navrhla rekonstrukci domu „pro všechny“. Nakonec už mluvila jen o tom, jak by bylo logické, kdybychom si vyměnili bydlení – já do bytu, oni do domu.

„Mami, vždyť ty už toho tolik nepotřebuješ…“ říkal Petr při každé návštěvě. „My bychom dům opravili, děti by měly zahradu…“

Ale já jsem věděla, že bych v paneláku uvadla. Zahrada byla moje terapie po Milanově smrti. Každý záhon jsem osázela jeho oblíbenými tulipány. Každý kout domu měl svůj příběh.

Jednou večer mi volala sousedka paní Novotná: „Marie, slyšela jsem Janu na poště. Prý jste lakomá a myslíte jen na sebe.“

Zhroutila jsem se. Vždyť jsem pro Petra žila! Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy měl horečku a já u něj seděla do rána. Na to, jak jsme šetřili každou korunu na jeho studia v Brně. A teď jsem byla lakomá?

Začala jsem se vyhýbat lidem. Večer jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. Petr mi nevolal týdny. Když už přišel, bylo to jen kvůli domu.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. „Mami, rozhodli jsme se – buď nám dům dáš teď, nebo už nás neuvidíš.“

Zatajila jsem dech. „Petře… to nemyslíš vážně.“

„Jana je těhotná. Potřebujeme prostor. Pokud nám nechceš pomoct, nemáme si co říct.“

Položil.

Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela: Je tohle opravdu můj syn? Kde se stala chyba? Měla jsem ustoupit? Nebo chránit to jediné, co mi zbylo?

Začaly mi chodit anonymní dopisy – někdo mi psal, že jsem sobec a že bych měla myslet na mladé. Později jsem zjistila od sousedky Jitky, že Jana rozšířila po vsi historku o tom, jak jsem jí odmítla dát dům i když čeká dvojčata.

Jednou večer mi někdo rozbil okno kamenem. Na lístku bylo napsáno: „Dej jim ten barák!“

Volala jsem policii, ale ti jen pokrčili rameny: „To jsou rodinné spory, paní Nováková.“

Začala jsem mít strach. Ale ještě víc mě bolelo vědomí, že Petr stojí za Janou i proti mně.

Jednoho dne přišel Petr sám. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel.

„Mami… já nevím, co mám dělat. Jana mě tlačí… říká, že když jí nevyhovím, odejde i s dětmi.“

Podívala jsem se na něj – byl to pořád můj malý kluk? Nebo už úplně někdo jiný?

„Petře,“ řekla jsem tiše, „všechno jsme ti dali. Ale dům je víc než jen střecha nad hlavou. Je to vzpomínka na tátu… na nás dva…“

„Já vím,“ zašeptal a odešel.

Od té doby jsme spolu téměř nemluvili. Jana porodila dvojčata a já je viděla jen z dálky na fotkách na Facebooku.

Každý večer chodím po zahradě a ptám se sama sebe: Udělala jsem chybu? Měla jsem ustoupit pro klid rodiny? Nebo je správné chránit to jediné místo, kde ještě cítím lásku svého muže?

Možná mi odpovíte vy: Co byste udělali na mém místě? Je větší láska ustoupit – nebo vydržet a chránit vzpomínky?