Když ti kolegyně ukradne sen: Příběh zrady v české kanceláři

„Tohle nemyslíš vážně, Lenko! To byla moje prezentace!“ Jana stála uprostřed open space kanceláře, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Lenka, která ještě před týdnem s Janou chodila na obědy a svěřovala se jí s každou hloupostí, teď stála před šéfem a s ledovým klidem prezentovala nápad, který Jana vymýšlela celé týdny. Všichni kolem nás ztichli, jako by se báli, že když se pohnou, přitáhnou na sebe pozornost. Já jsem jen seděla na židli, neschopná cokoliv říct. Byla jsem svědkem zrady, která se v naší kanceláři odehrála přímo před očima.

Jana byla vždycky ta, která pomáhala ostatním. Když někdo nestíhal uzávěrku, zůstávala přesčas. Když někdo potřeboval poradit s Excelem, byla první, kdo přiběhl. Nikdy si nestěžovala, i když jí šéfka často házela klacky pod nohy. A právě proto mě tolik zasáhlo, když jsem viděla, jak jí Lenka bez mrknutí oka ukradla nápad na nový projekt – projekt, který měl rozhodnout o povýšení a tučné pětimístné odměně.

„Jano, to je omyl,“ snažila se Lenka zachovat klidný tón. „Myslím, že jsme na tom pracovaly spolu…“

„Spolu?“ Jana se rozesmála tím zoufalým smíchem, který bolí víc než pláč. „Ty jsi mi jen řekla, že je to blbost! A teď to prezentuješ jako svoje?“

Šéfka paní Novotná si odkašlala a podívala se na nás přes brýle. „Dámy, tohle si vyřešte po pracovní době. Teď bych ráda slyšela detaily projektu.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Věděla jsem, že Jana je v pasti. Pokud bude bojovat, bude za hysterku. Pokud bude mlčet, přijde o všechno, co si vybudovala.

Po prezentaci jsme šly s Janou ven na cigaretu. Držela v ruce zapalovač a třásla se tak, že ho málem upustila.

„Proč to udělala?“ zeptala se mě tiše. „Vždyť jsme byly kamarádky…“

Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsme s Lenkou seděly v kuchyňce a smály se jejím vtipům. Nikdy bych nevěřila, že by byla schopná takové podlosti.

Další dny byly pro Janu peklo. Lenka dostala pochvalu před celým oddělením a šéfka jí nabídla místo projektové manažerky. Jana seděla u svého stolu a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale já viděla, jak se jí lesknou oči pokaždé, když kolem prošla Lenka s novým úsměvem a drahou kabelkou.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Můžu k tobě přijít? Nemůžu už být sama.“

Seděly jsme u mě v kuchyni a Jana poprvé naplno propukla v pláč. „Víš, co je nejhorší? Že mi nikdo nevěří. Všichni si myslí, že žárlím na Lenkův úspěch. Ale já jsem jen chtěla být oceněná za svoji práci…“

Vzpomněla jsem si na vlastní zkušenost z minulé práce – taky mě tehdy kolega podrazil kvůli malé prémii. Ale nikdy to nebylo takhle veřejné a kruté.

Jana začala chodit k psycholožce. Každý den bojovala sama se sebou – jestli má odejít a začít znovu jinde, nebo zůstat a dokázat všem, že má pravdu. Lenka mezitím slavila úspěchy a na sociálních sítích sdílela fotky z firemních večírků.

Jednoho dne přišla Jana do práce s novým účesem a nečekaným klidem v očích.

„Rozhodla jsem se,“ řekla mi u kávovaru. „Podám výpověď. Už nechci být součástí tohohle světa.“

Byla jsem překvapená i pyšná zároveň. Věděla jsem, jak těžké je odejít bez boje – ale někdy je největší vítězství právě tohle rozhodnutí.

Když odcházela z kanceláře naposledy, Lenka se jí pokusila zastavit: „Jano, počkej…“

Jana se na ni podívala s klidem: „Nebudu ti přát nic zlého. Ale jednou tě tvoje svědomí dožene.“

Dnes má Jana novou práci v malé firmě na Žižkově. Je šťastnější než kdy dřív – i když nemá tak vysoký plat ani prestižní pozici. Já jsem pochopila, že loajalita a přátelství nejsou samozřejmostí – a že někdy musíme odejít ze světa plného závisti a lží, abychom mohli znovu dýchat.

Občas si říkám: Kolik lidí kolem nás denně zažívá podobnou zradu? A kolik z nás má odvahu odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na Janině místě?