Když se sousedé stanou rodinou… a pak cizími

„Tohle už není normální, Lucko! Oni nám prostě lžou do očí!“ křičel na mě večer manžel Tomáš a já jen stála v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Všechno začalo tak nevinně – grilovačky na zahradě, společné výlety s dětmi, večery u vína, kdy jsme si navzájem svěřovali i ty největší starosti. Markéta s Petrem bydleli vedle nás už tři roky a za tu dobu se stali součástí naší rodiny. Děti si hrály na zahradě, my dospělí jsme si pomáhali s opravami, půjčovali si nářadí, pečovali o záhony. Nikdy by mě nenapadlo, že právě oni budou ti, kdo nám zasadí takovou ránu.

Začalo to nenápadně. Jednoho dne jsem si všimla, že Markéta je nějaká odtažitá. Nezvala mě na kávu, nepsala jako dřív. Petr se mi vyhýbal pohledem. Tomáš si toho všiml taky, ale nechtěl to řešit. „Mají asi svoje starosti,“ mávl rukou. Jenže pak přišel ten den, kdy mi sousedka Jana mezi řečí řekla: „Hele, Lucko, slyšela jsi, že Markéta s Petrem chtějí prodat dům? Prý už mají kupce.“ Zůstala jsem stát jako opařená. O ničem jsem nevěděla. Vždyť jsme si přece říkali všechno! Ještě ten večer jsem šla za Markétou.

„Markéto, je pravda, že chcete prodat dům?“ zeptala jsem se opatrně. Chvíli mlčela a pak jen suše řekla: „Jo, je to tak. Ale ještě to není jistý.“ Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. „Proč jsi mi to neřekla?“ vyhrkla jsem. „Nechtěla jsem to rozmazávat…“ odpověděla a rychle změnila téma. Od té chvíle mezi námi viselo něco nevyřčeného.

Začaly se dít podivné věci. Zmizelo nám ze sklepa nářadí, které jsme půjčili Petrovi. Když jsme se ptali, kde je, tvrdil, že nám ho dávno vrátil. Markéta začala šířit po vesnici řeči o tom, že jsme jí dlužníci za nějaké peníze z loňské dovolené na Šumavě – přitom jsme všechno platili dohromady a účty byly jasné. Tomáš byl vzteky bez sebe: „Tohle už není normální! Oni nás chtějí pošpinit před celou vesnicí!“

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u stolu a přemýšleli, co dělat dál. „Myslíš, že jsme byli moc důvěřiví?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš jen pokrčil rameny: „Možná jo. Ale kdo by čekal takovou zradu od lidí, které považuješ za rodinu?“

Situace se vyhrotila na schůzi sousedského výboru. Petr tam veřejně obvinil Tomáše, že mu poškodil plot při sekání trávy. Lidé se na nás začali dívat skrz prsty. Cítila jsem se jako vyvrhel ve vlastní ulici. Děti přišly domů uplakané – prý jim Markétina dcera řekla, že už si s nimi nesmí hrát.

Jednou večer jsem zaslechla hádku u sousedů. Markéta křičela na Petra: „Tohle už přeháníš! Lucka nám nikdy nic špatného neudělala!“ Petr jí odpověděl: „Musíme se jich zbavit! Jinak ten dům nikdy neprodáme!“ Srdce mi bušilo až v krku. Tak o tohle šlo celou dobu? Chtěli nás očernit před novými kupci?

Dlouho jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všem, co jsme spolu prožili – jak jsme si navzájem hlídali děti, jak jsme společně slavili Vánoce i Silvestra, jak jsme si pomáhali při povodních před dvěma lety. Bylo to všechno jenom divadlo? Nebo se něco změnilo až teď?

Rozhodla jsem se Markétě napsat dopis. Chtěla jsem jí říct všechno – jak mě zklamala, jak mě bolí její mlčení i lži. Odpověděla mi stručně: „Promiň, Lucko. Některé věci prostě nejdou vrátit zpátky.“

Dům vedle nás se prodal během dvou týdnů. Noví sousedé jsou mladý pár – Jana a Michal. Jsou milí, ale já už jim nedokážu věřit tak jako kdysi Markétě a Petrovi. Každý den se ptám sama sebe: Byli jsme opravdu tak naivní? Nebo je chyba v lidech kolem nás?

Možná bych měla být opatrnější… Ale jak žít v místě, kde už nevěříte ani těm nejbližším? Co byste udělali vy na mém místě?