Když se domov rozpadá: Příběh Hany, která odešla za prací a ztratila rodinu

„Mami, prosím tě, nevracej se ještě. Táta má teď hodně práce a doma je stejně nuda,“ řekl mi do telefonu můj mladší syn Tomáš. V tu chvíli jsem ztuhla. Něco v jeho hlase bylo jiné, nervózní, jako by mi chtěl něco zatajit. Byla jsem v kuchyni malého bytu v Mnichově, kde jsem už třetím rokem uklízela byty a posílala domů každé euro, abychom mohli splatit hypotéku na náš dům v Plzni. Vždycky jsem si říkala, že to dělám pro ně – pro kluky, pro manžela Petra. Ale teď jsem cítila, že se něco děje.

Noc byla dlouhá. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Proč by mě Tomáš odrazoval od návratu? Vždycky byl upřímný, nikdy přede mnou nic netajil. A starší syn Lukáš? Ten mi poslední dobou nepsal skoro vůbec. S Petrem jsme si volali jen krátce, většinou když byl v autě nebo na cestě do práce. „Všechno je v pohodě, Hani,“ říkával. Ale já cítila, že není.

Jednoho dne mi kolegyně Jana při obědě řekla: „Víš, Hanko, tady v Německu si o nás Češkách myslí všelicos. Že sem jezdíme hledat bohaté Němce, že necháváme doma děti a manžely napospas.“ Smála jsem se tomu, ale uvnitř mě to bodlo. Já přece nejsem taková! Já tady dřu pro svou rodinu.

Pak přišel ten den. Dostala jsem anonymní zprávu na Facebooku: „Váš manžel Petr není tak sám, jak si myslíte.“ Srdce mi bušilo jako o závod. Klikla jsem na profil neznámé ženy – byla to nějaká Martina z našeho města. Fotky z restaurace, kde sedí s Petrem ruku v ruce. A pod jednou fotkou komentář: „Konečně spolu.“

Zavolala jsem Lukášovi. „Lukáši, co se děje doma? Proč mi nikdo nic neřekne?“ Chvíli bylo ticho. Pak jen zašeptal: „Mami, já nemůžu… Táta by se zlobil.“

V tu chvíli mi došlo všechno. Slzy mi tekly po tváři a já měla chuť křičet. Jak mohli? Jak mohli moji vlastní synové přede mnou něco takového tajit? Vždyť jsem pro ně obětovala všechno! Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla první vlak na úklid kanceláří. Každý večer jsem usínala s myšlenkou na ně.

Dny se táhly jako smůla. Jana mě objala: „Hani, nejsi první ani poslední. Ale musíš domů a zjistit pravdu.“ Koupila jsem si jízdenku na vlak do Prahy a pak dál do Plzně. Cesta byla nekonečná. V hlavě mi běžely vzpomínky – první rande s Petrem u Radbuzy, narození Lukáše i Tomáše, společné Vánoce…

Když jsem dorazila domů, bylo ticho. Dům byl uklizený až podezřele moc – jako by se někdo snažil zamaskovat stopy. Petr seděl v obýváku a díval se do země. „Co tu děláš tak brzy?“ zeptal se bez emocí.

„Přišla jsem domů. Chci vědět pravdu,“ řekla jsem pevně.

Petr mlčel. Pak jen suše pronesl: „Martina je moje kamarádka. Pomáhá mi s firmou.“

„A proč jsi mi to neřekl? Proč jsi zatahoval kluky do lží?“

V tom vešel Tomáš. Oči měl červené od pláče. „Mami, já nechtěl… Táta nám zakázal ti něco říct.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Sedla jsem si na schody a rozplakala se jako malá holka. Tolik let jsem žila v přesvědčení, že rodina drží pohromadě za každou cenu. Ale co když je cena příliš vysoká?

Následující týdny byly peklem. Petr se odstěhoval k Martině a já zůstala sama s kluky, kteří se mi vyhýbali pohledem. Snažila jsem se jim odpustit, ale bolelo to víc než jakákoli fyzická rána.

Jednou večer přišel Lukáš do kuchyně a tiše řekl: „Mami, promiň… Já nevěděl, co dělat.“ Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Začala jsem chodit na brigády v Plzni – uklízela jsem školy i kanceláře, abych měla na složenky a jídlo pro nás tři. Lidé si šeptali: „To je ta Hana, co ji manžel opustil kvůli milence.“ Někteří mě litovali, jiní odsuzovali.

Nejtěžší bylo odpustit sama sobě – že jsem odešla za prací a nechala rodinu napospas osudu. Ale měla jsem na výběr? Kdybych zůstala doma, utopili bychom se v dluzích.

Dnes už jsou kluci dospělí a každý žije svůj život. S Petrem jsme spolu nemluvili roky. Někdy si říkám – měla jsem zůstat doma a žít v chudobě? Nebo odejít a riskovat všechno?

Možná není správná odpověď. Jen otázka: Kde končí oběť pro rodinu a začíná zrada? Co byste udělali vy na mém místě?