Když krev zradí: Příběh o důvěře, zklamání a rodinných poutech

„Kde je moje peněženka?“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem v pátek večer prohrabávala kabelku v předsíni. Byla jsem sama doma, nebo jsem si to aspoň myslela. Sestřenice Jana se měla vrátit až později z práce. V hlavě mi bzučelo tisíc myšlenek – možná jsem ji nechala v práci, možná v autě. Ale ne, byla jsem si jistá, že jsem ji položila na komodu hned po příchodu domů.

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. „To bude v pohodě, určitě se najde,“ šeptala jsem si pro sebe. Ale už tehdy mě začal hlodat nepříjemný pocit. Od té doby, co u mě Jana bydlela, se mi občas ztrácely drobnosti – pár stovek z peněženky, kosmetika, dokonce i stříbrný řetízek po babičce. Vždycky jsem to sváděla na vlastní nepořádnost. Ale teď už to bylo moc.

Jana se ke mně nastěhovala před čtyřmi měsíci. Volala mi jednoho deštivého večera: „Lucko, prosím tě, můžu u tebe pár týdnů přespat? S Honzou jsme se pohádali a já nemám kam jít.“ Neváhala jsem ani minutu. Vždyť jsme spolu vyrůstaly jako sestry. Máma mi vždycky říkala: „Rodina je svatá, krev není voda.“

První týdny byly fajn. Povídaly jsme si dlouho do noci, vařily spolu večeře a smály se nad starými fotkami z dětství. Ale postupně se něco změnilo. Jana začala chodit domů pozdě, byla podrážděná a často zamčená v pokoji s mobilem. Když jsem se ptala, co se děje, mávla rukou: „To nic, jen práce.“

Jednou večer jsem slyšela její rozhovor po telefonu: „Neboj, něco seženu… Jo, mám to pod kontrolou.“ Když mě zahlédla ve dveřích, rychle zavěsila a usmála se: „To byl jen kolega.“

Začala jsem být podezřívavá. Ale pořád jsem si říkala – vždyť je to rodina! Nemůže mi přece lhát nebo mě okrádat… Nebo ano?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela šramot v ložnici. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla Janu, jak prohrabává můj šuplík s šperky. Ztuhla jsem ve dveřích.

„Co to děláš?“ vyhrkla jsem.

Jana sebou trhla a rychle schovala něco do kapsy. „Jen jsem hledala tvůj lak na nehty…“

„V šuplíku s prstýnky?“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana sklopila hlavu: „Promiň… Já… potřebuju peníze.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Na co? Vždyť pracuješ!“

Rozplakala se. „Dlužím peníze… Honza mě vyhodil kvůli dluhům. Mám exekuci na krku. Prosím tě, Lucko, já už nevím kudy kam.“

Sedla jsem si na postel a hlava se mi točila. Všechno mi najednou dávalo smysl – ztracené peníze, šperky, její podivné chování.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala jsem se tiše.

„Styděla jsem se… Nechtěla jsem tě zatěžovat svými problémy.“

Byla jsem rozpolcená mezi vztekem a lítostí. Chtěla jsem jí pomoct, ale zároveň mě zradila nejbližší osoba. Vzpomněla jsem si na máminu větu o rodině – ale co když právě rodina dokáže nejvíc ublížit?

Další dny byly plné napětí. Jana slibovala, že už nic nevezme a že si najde druhou práci. Ale já jí už nevěřila. Každý večer jsem zamykala ložnici a schovávala peněženku do kabelky.

Jednoho rána mi volala máma: „Lucko, slyšela jsem od tety Aleny, že máš doma Janu. Je všechno v pořádku?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Chtěla jsem křičet: „Není! Ukradla mi šperky po babičce a lhala mi do očí!“ Ale místo toho jsem jen řekla: „Je to složité.“

Máma přijela ještě ten den. Seděly jsme u stolu v kuchyni a já jí všechno řekla – o dluzích, o krádežích i o tom, jak moc mě to bolí.

„Lucko,“ řekla máma tiše, „někdy musíme chránit sami sebe, i když to znamená postavit se vlastní rodině.“

Večer jsem si s Janou sedla do obýváku.

„Jano, nemůžu už takhle dál. Musíš si najít jiné bydlení.“

Rozplakala se: „Prosím tě, nenechávej mě v tom samotnou…“

Ale já už byla rozhodnutá. Pomohla jsem jí najít azylový dům a dala jí poslední peníze na cestu.

Když odešla, seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela: Udělala jsem správně? Nebo bych měla být ještě trpělivější? Kolik toho má člověk vydržet jen proto, že jde o rodinu?

Možná právě moje víra v rodinu byla mojí největší slabostí… Nebo je to naopak síla umět říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?