Dům, který není náš: Pravda o rodině, penězích a zradě

„Klíče jsou tvoje, Petře. Vždycky jsi byl ten zodpovědnější.“ Tchyně stála uprostřed obýváku, v ruce svazek klíčů, které jsem ještě ráno položila na komodu. Petr, můj švagr, se na mě ani nepodíval. Jen přikývl a vzal si je, jako by to byla samozřejmost. Můj muž, Honza, stál vedle mě a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

Všechno začalo před pěti lety, když jsme se s Honzou rozhodli opustit malý byt v paneláku na Jižním Městě a přestěhovat se do domu jeho rodičů v malé vesnici u Kolína. Dům byl starý, potřeboval opravy, ale měl duši. Tchán už nežil a tchyně byla ráda, že tu někdo zůstane. Dohodli jsme se, že investujeme do rekonstrukce – nová střecha, okna, koupelna. Všechno jsme platili z vlastních peněz. Každá koruna byla vydřená – Honza dělal přesčasy v autodílně, já brala noční směny v nemocnici.

„Nebojte se,“ říkala tehdy tchyně. „Všechno bude vaše. Jste mladí, zasloužíte si to.“

Jenže teď tu stojím a sleduji, jak klíče dostává někdo jiný. „Mami, proč?“ vyhrkla jsem nakonec. Hlas se mi třásl. „Vždyť jsme do toho domu dali všechno.“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem. „Petra potřebuje jistotu. Ty máš Honzu. A dům je pořád můj.“

Honza mlčel. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Honzou seděli na zahradě a plánovali budoucnost. Na to, jak jsme vybírali dlaždičky do koupelny, jak jsme malovali dětský pokoj pro naši dceru Aničku.

Doma bylo dusno. Honza seděl u stolu a zíral do prázdna. „Proč jsi nic neřekl?“ zeptala jsem se tiše.

„Je to máma,“ odpověděl po chvíli. „Nechtěl jsem ji rozčílit.“

„A co my? Co Anička? Co všechno, co jsme tady vybudovali?“

Honza pokrčil rameny. „Nevím.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jestli má vůbec smysl dál bojovat. Ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima a hlavou plnou otázek.

V nemocnici jsem potkala kolegyni Martinu. „Vypadáš hrozně,“ řekla mi upřímně. „Doma problémy?“

Přikývla jsem a všechno jí vyklopila. Martina jen zakroutila hlavou. „To je typický. U nás to bylo podobný – brácha dostal byt po babičce jen proto, že je chlap. A já? Prý mám manžela.“

Cestou domů jsem přemýšlela o spravedlnosti. O tom, jak se v českých rodinách pořád hraje na tradice a kdo má větší právo na majetek jen proto, že je syn nebo že je oblíbenější.

Doma mě čekala další rána. Petr už v domě vyklízel místnost po tchánovi – prý si tam udělá pracovnu. Anička přišla ze školy uplakaná: „Mami, proč strejda říká, že tu budeme jen do léta?“

Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude v pořádku. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Večer jsme měli rodinnou poradu. Tchyně seděla u stolu jako soudce. „Musíme si promluvit,“ začala jsem nejistě.

„Není o čem,“ přerušila mě ostře. „Dům je můj a já rozhodnu, kdo tu bude bydlet.“

„Ale my jsme tu nechali všechny úspory!“ vykřikla jsem zoufale.

Petr se uchechtl: „To jste si měli ošetřit smlouvou.“

Podívala jsem se na Honzu – čekala jsem podporu, ale on jen sklopil hlavu.

Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. „Proč za nás nebojuješ?“ křičela jsem na Honzu.

„Já nevím jak!“ zakřičel zpátky. „Je to moje máma! Já… nechci přijít o rodinu.“

„A co my? My nejsme tvoje rodina?“

Dny plynuly a napětí rostlo. Petr začal plánovat rekonstrukci podle svého – prý bude bourat příčku v kuchyni. Tchyně mu ve všem vycházela vstříc.

Začala jsem hledat právníka. Bylo mi jasné, že bez boje o dům přijdeme. Ale Honza nechtěl nic slyšet: „Nechci jít proti mámě k soudu.“

Začali jsme spolu skoro nemluvit. Každý večer seděl u televize a já brečela v koupelně.

Jednou večer přišla Anička za mnou: „Mami, proč jsi smutná?“

Objala jsem ji a řekla: „Někdy lidé nejsou fér, i když jsou rodina.“

Nakonec jsem si sbalila pár věcí a odjela s Aničkou k mojí mamince do Prahy. Honza zůstal – prý musí všechno promyslet.

Teď sedím u okna v malém bytě na Žižkově a přemýšlím: Stojí rodina za to, abychom kvůli ní ztratili sami sebe? Kde je hranice mezi loajalitou a spravedlností? Co byste udělali vy na mém místě?