Byt po mně: Když rodina čeká na můj konec

„Tak co, tati, už jsi přemýšlel, komu ten byt vlastně odkážeš?“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Petra hlasitě myla nádobí. Její hlas byl ledový, i když se snažila tvářit, že jde jen o nevinnou otázku. Seděl jsem u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Věděl jsem, že tohle není poprvé, co se mě na to ptá. A určitě ani naposledy.

V posledních měsících se moje rodina změnila. Syn Martin mi volá jen tehdy, když potřebuje peníze nebo když slyší, že jsem byl u doktora. Petra se stavuje častěji než dřív, ale místo zájmu o mé zdraví ji zajímá hlavně stav bytu a jestli jsem už vyřídil závěť. Vnuk Tomáš mi jednou dokonce řekl: „Dědo, až tu nebudeš, udělám si z tvého pokoje hernu.“ Smál se u toho, ale v jeho očích jsem zahlédl něco chladného.

Nejhorší je ten pocit, že už pro ně nejsem člověk. Jsem jen překážka mezi nimi a bytem 3+1 na Vinohradech, který jsem celý život splácel. Moje žena Marie zemřela před pěti lety a od té doby jsem tu sám. Každý kout bytu mi ji připomíná – její šátek na věšáku, hrnek s modrými kvítky na polici. Ale pro ostatní je to jen nemovitost v Praze, která má hodnotu milionů.

Jednou večer jsem zaslechl Petru a Martina, jak se hádají na chodbě. „Já mám děti, potřebuju ten byt víc než ty!“ syčela Petra. „Ale já jsem starší syn! Mně patří větší podíl,“ odpověděl Martin podrážděně. Stál jsem za dveřmi a cítil se menší než kdy dřív. Vlastní děti mě rozebíraly jako kus nábytku.

Začal jsem mít strach. Ne o byt, ale o sebe. Co když mě jednou najdou mrtvého a ani nezavolají sanitku? Co když mě začnou přesvědčovat, abych šel do domova důchodců? Už několikrát mi Petra navrhla: „Tati, v domově budeš mít péči a my si aspoň oddychneme.“ Ale já vím, co tím myslí – uvolním jim místo.

Jednoho dne jsem se rozhodl zajít za notářkou paní Novotnou. Seděl jsem v její kanceláři a třásl se jako osika. „Pane Dvořáku,“ řekla laskavě, „je to vaše právo rozhodnout o svém majetku podle svého uvážení.“ Povzbudila mě, abych napsal závěť podle svého srdce. Dlouho jsem přemýšlel – mám všechno odkázat dětem? Nebo raději někomu jinému? Nebo snad charitě?

Když jsem to řekl Petře, rozzuřila se: „Ty chceš všechno dát cizím lidem? Po tom všem?“ Martin mlčel, ale jeho pohled byl výmluvný – zrada.

Začal jsem být doma opatrnější. Klíče od bytu jsem schoval a telefon zvedám jen známým hlasům. Přátelé mi říkají: „Jardo, nenech se od nich zlomit.“ Ale jak mám žít s vědomím, že moje vlastní krev čeká na můj konec?

Jednoho rána jsem se probudil a slyšel v kuchyni šramot. Šel jsem tam a našel Petru s Tomášem, jak prohlížejí staré fotografie a seznamují se s tím, co kde v bytě je. „Jen jsme si chtěli připomenout babičku,“ řekla Petra sladce. Ale já věděl své.

Začal jsem psát dopisy – jeden pro Petru, jeden pro Martina a jeden pro Tomáše. Vysvětlil jsem jim v nich všechno: jak mě jejich chování bolí, jak bych si přál jen trochu lásky a zájmu místo neustálých otázek na dědictví. Dopisy jsem schoval do šuplíku s poznámkou: Otevřít až po mé smrti.

Jednou večer přišel Martin s lahví vína. „Tati, pojď si sednout,“ řekl nezvykle mile. Povídali jsme si o dětství, o tom, jak jsme spolu chodili na ryby. Na chvíli jsem měl pocit, že je všechno jako dřív. Ale pak přišla ta otázka: „A co ten byt? Už jsi to rozmyslel?“ Zase zpátky do reality.

Začal jsem chodit ven mezi lidi – do parku na lavičku, do knihovny nebo na kávu s paní Horákovou ze sousedství. Tam mě nikdo nevidí jako byt na Vinohradech. Tam jsem prostě Jaroslav.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Je možné najít klid ve stáří, když ti nejbližší myslí jen na dědictví? Má smysl bojovat za svůj domov nebo je lepší všechno pustit?

Možná bych měl být tvrdší. Možná bych měl všechno odkázat charitě nebo sousedce Horákové, která mi nosí koláče a nikdy se neptala na byt. Ale pak si vzpomenu na chvíle s dětmi u Vltavy nebo na smích Marie v kuchyni a je mi smutno.

Moje poslední slova pro vás jsou: Myslíte si, že rodina má právo očekávat dědictví? A co byste udělali na mém místě vy?