Bratrova Octavia a moje noční můra: Jak jsem se stal rukojmím vlastní rodiny

„Proč jsi to udělal, Honzo? Proč jsi na sebe přepsal tu zatracenou Octavii?“ křičela na mě máma přes celý obývák, zatímco táta mlčky seděl v křesle a upřeně zíral do podlahy. Všude kolem nás ležely roztrhané účtenky, upomínky a dopisy od exekutorů. V tu chvíli jsem měl chuť prostě odejít a už se nikdy nevrátit.

Ale všechno začalo úplně jinak. Bylo to jedno obyčejné pondělní odpoledne, když mi zavolal brácha Tomáš. „Honzo, potřebuju tě. Prosím tě, můžeš na sebe na chvíli přepsat moji Octavii? S Lenkou se rozvádíme a kdyby auto zůstalo na mě, sebere mi ho. Ale když bude napsané na tebe, nikdo ti ho nevezme. Je to jen formalita, za měsíc to převedeme zpátky.“

Tomáš byl vždycky ten, kdo měl v životě smůlu. Nebo aspoň tvrdil, že má smůlu. Já byl ten zodpovědný – učitel na základce, nikdy žádné dluhy, žádné průšvihy. Tak jsem kývl. „Jasně, brácho. Uděláme to.“

Na registru vozidel jsme podepsali papíry a já si ani neuvědomil, že jsem právě udělal největší chybu svého života. Tomáš mi podal klíče a řekl: „Díky, Honzo. Jsi nejlepší brácha na světě.“

Jenže měsíc utekl a Tomáš se neozýval. Pak další měsíc. A pak přišly první dopisy – pokuty za rychlost, nezaplacené povinné ručení. Volal jsem mu, ale nebral mi telefon. Když jsem ho konečně zastihl v hospodě U Tří růží, byl opilý a jen mávl rukou: „To je v pohodě, Honzo. Vyřeším to.“

Jenže nic nevyřešil. Naopak – začaly chodit upomínky od banky. Prý si na auto vzal úvěr a nesplácí ho. A protože auto bylo napsané na mě, exekutor šel po mně. Máma s tátou se hádali každý večer – máma brečela, že jsem zničil rodinu, táta mlčel a pil pivo za pivem.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Přítelkyně Petra mi položila ruku na rameno: „Honzo, proč pořád všechno řešíš za ostatní? Tohle není tvoje vina.“

Ale já věděl, že je. Kdybych Tomášovi nevěřil, kdybych nebyl tak naivní…

Začaly chodit další dopisy – tentokrát už od exekutora s razítkem „Okamžitá exekuce“. Musel jsem si půjčit peníze od rodičů i od Petry, abych zaplatil první splátky a zachránil si střechu nad hlavou.

Tomáš se mezitím úplně stáhl. Přestal chodit domů, máma ho obhajovala: „On je jen nešťastný! Lenka ho zničila!“ Táta už ani nemluvil.

Jednou v noci jsem Tomáše našel spát v autě před panelákem. „Honzo… promiň… já už nevím jak dál,“ mumlal mezi slzami a alkoholem.

„Tak proč jsi mě do toho zatáhl?“ vybuchl jsem konečně i já. „Víš vůbec, co jsi mi způsobil? Kvůli tobě mám dluhy, Petra se mnou skoro nechce být… Máma s tátou se kvůli nám hádají každý den!“

Tomáš jen mlčel a díval se do země.

Další týdny byly peklo. Musel jsem chodit po úřadech, vysvětlovat situaci právníkům, dohadovat se s exekutory. Petra mi řekla: „Buď to vyřešíš, nebo odcházím.“ Máma mi vyčítala: „Kdybys byl tvrdší, Tomáš by si to nedovolil!“ Táta jen řekl: „Vždycky jsi byl moc hodnej.“

Nakonec jsem musel auto prodat hluboko pod cenou, abych aspoň něco splatil. Tomáš zmizel – prý někde v Plzni začal nový život. Máma se mnou nemluvila půl roku.

Petra nakonec zůstala – ale náš vztah už nikdy nebyl stejný.

Dneska sedím u stolu sám a dívám se na starou fotku nás dvou s Tomášem před tou zatracenou Octavií. Přemýšlím: Má vůbec smysl obětovat se pro rodinu za každou cenu? Nebo bychom měli někdy myslet hlavně na sebe?

Co byste udělali vy? Pomohli byste rodině i za cenu vlastního štěstí?