„Ale vždyť jsme se přece nedomluvili na žádném termínu!” – Jak jsem přišla o celoživotní úspory kvůli zeti

„Mami, já to prostě potřebuju. Jinak přijdeme o byt,” šeptal Petr, můj zeť, zatímco v kuchyni nervózně žmoulal hrnek s kafem. Seděla jsem naproti němu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé, co mě někdo z rodiny takhle prosil. Moje dcera Jana stála opodál, oči sklopené, a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Celý život jsem byla spořivá. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě v Plzni, nikdy jsem neutrácela za zbytečnosti. Každou korunu jsem obracela dvakrát, abych měla na stáří klid. Po smrti manžela jsem zůstala sama v bytě na Slovanech a moje úspory byly mojí jistotou. Nikdy by mě nenapadlo, že o ně přijdu takhle.

„Ale vždyť jsme se přece nedomluvili na žádném termínu!” vyhrkla jsem zoufale, když jsem po půl roce marného čekání na vrácení peněz konečně našla odvahu zavolat Petrovi. „Mami, prosím tě, nebuď taková. Vždyť jsme rodina. Já ti to vrátím, jen teď není vhodná doba,” odpověděl mi otráveně. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy přišli s Janou a malou Aničkou ke mně domů. Petr měl slzy v očích a Jana mě objala: „Mami, my to zvládneme, jen teď potřebujeme pomoct.”

Podepsali jsme jen papír s částkou a mým podpisem. Žádný termín splatnosti, žádné úroky. Věřila jsem jim. Byli přece moje rodina! Když Petr odešel, seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na prázdný stůl. Připadala jsem si jako hlupák.

Začaly mi chodit upomínky za nájem. Peníze na účtu mizely rychleji, než jsem čekala. Musela jsem začít šetřit i na jídle. V obchodě jsem počítala každou korunu a často odkládala věci zpět do regálu. Kamarádky si všimly, že už s nimi nechodím na kávu ani do divadla. „Jano, co se děje? Jsi nějaká smutná,” ptala se mě sousedka paní Novotná na chodbě.

„To nic není,” zalhala jsem a rychle utekla domů. Styděla jsem se přiznat pravdu – že nemám ani na kávu v kavárně.

Jednoho dne mi volala Jana: „Mami, nezlob se na Petra. On je teď pod tlakem v práci a je z toho všeho nervózní.” Cítila jsem v jejím hlase napětí i výčitky. „Janičko, ale já už opravdu nemám z čeho žít,” zašeptala jsem zoufale.

Začala jsem prodávat věci z bytu – starý porcelán po mamince, šperky po babičce, dokonce i obraz od pana Černého, který mi kdysi daroval manžel k výročí. Každý prodaný předmět byl jako rána do srdce.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na prázdnou peněženku. Najednou zazvonil telefon. Byl to Petr.

„Hele, já ti ty peníze fakt vrátím, ale musíš pochopit, že teď prostě nejsou,” řekl podrážděně.

„Petr, já už nemám co prodat! Nemám ani na léky!” vykřikla jsem zoufale.

„No tak si půjč od někoho jiného! Nebo běž na sociálku!” odsekl a zavěsil.

V tu chvíli mi došlo, že pro něj už nejsem matka jeho ženy, ale jenom obtížná překážka.

Začala jsem mít zdravotní problémy – vysoký tlak, nespavost, úzkosti. Lékařka mi předepsala prášky na spaní a doporučila psychologa. Ale jak si ho mám dovolit?

Jednoho dne mě navštívila Jana s Aničkou. Malá si hrála v obýváku a Jana seděla naproti mně u stolu.

„Mami, já nevím, co mám dělat,” rozplakala se Jana. „Petr je pořád protivný, doma je dusno… Já už nemůžu.”

Objala jsem ji a obě jsme plakaly. V tu chvíli jsem pochopila, že jsme obě oběťmi Petrovy nezodpovědnosti.

Začala jsem hledat pomoc – obrátila jsem se na právníka přes bezplatnou poradnu. Ten mi vysvětlil, že bez jasného termínu splatnosti je vymáhání peněz složité.

Cítila jsem se bezmocná a ponížená. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno může člověk přijít o všechno jen proto, že důvěřuje těm nejbližším.

Kamarádky mi radily: „Měla bys ho dát k soudu!” Ale jak bych mohla žalovat vlastního zetě? Co by tomu řekla rodina? Sousedi? Celý život jsem dbala na pověst a teď bych měla být ta zlá tchyně?

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem být tvrdší? Nebo je chyba ve mně, že neumím říct ne?

Dnes už vím jedno – peníze rodinu nezachrání. Ale zrada od těch nejbližších bolí víc než jakákoli finanční ztráta.

A tak tu sedím u prázdného stolu a ptám se sama sebe: Co je vlastně důležitější – rodina nebo vlastní bezpečí? A kdy je správný čas říct dost?