Cizí sestra u otcovy rakve: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Byl taky mým tátou.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdném kostele. Stála jsem u otcovy rakve, ruce zkřehlé zimou, a dívala se na mladou ženu, která se mi právě představila jako moje sestra. Všude kolem nás se rozléhalo ticho, jen vítr si pohrával s větvemi starých lip na hřbitově v naší malé vesnici u Litoměřic.

„Co to říkáte?“ vydechla jsem. Hlas se mi třásl, nevěděla jsem, jestli je to zimou nebo šokem.

„Jmenuju se Petra. Jsem dcera vašeho otce. Vaše sestra,“ řekla tiše a sklopila oči.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozestupuje zem. Můj otec, ten tichý, laskavý muž, který mě učil jezdit na kole a bral mě na houby do lesa, měl ještě jednu rodinu? Nebo aspoň dítě? Proč mi to nikdy neřekl? Proč to tajil?

Zatímco ostatní už odcházeli z hřbitova, já tam zůstala stát s Petrou. Mlčky jsme se dívaly na čerstvou hlínu a bílou stuhu s nápisem „Sbohem, tatínku“. Hlavou mi vířily vzpomínky – na otcův smích, jeho staré rádio, na to, jak vždycky říkal, že rodina je nejdůležitější.

„Jak dlouho to víte?“ zeptala jsem se nakonec.

Petra si povzdechla. „Máma mi to řekla před rokem, když byla nemocná. Prý mě otec navštěvoval, když jsem byla malá, ale pak přestal. Nechtěla jsem vám to říkat dřív… Ale teď…“

Zamrazilo mě. Kde byl otec, když jsem ho potřebovala? Když máma onemocněla rakovinou a já se o ni starala sama? Když jsem měla pocit, že jsme na světě jen my dva? A on měl ještě jednu dceru?

Doma jsem seděla v kuchyni a dívala se do hrnku s čajem. Máma už nežila a já byla jedináček – aspoň jsem si to myslela. Teď jsem měla sestru. Cizí ženu. Co mám dělat? Zavolat jí? Pozvat ji na kávu? Nebo ji ignorovat?

Večer přišel bratránek Honza. „Slyšel jsem, co se stalo na hřbitově,“ začal opatrně. „Celá vesnice už o tom mluví.“

„A co mám dělat?“ vyjela jsem na něj. „Mám ji přijmout? Nebo předstírat, že neexistuje?“

Honza pokrčil rameny. „To musíš vědět sama. Ale táta byl složitej člověk. Možná měl důvody…“

„Jaký důvody může mít člověk k tomu, aby před vlastní dcerou tajil druhé dítě?“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc vlastně svého otce znám. Vzpomněla jsem si na jeho časté služební cesty do Prahy – prý kvůli práci v elektrárně. Vždycky přijel pozdě večer, unavený, ale nikdy si nestěžoval.

Druhý den ráno jsem našla odvahu a zavolala Petře. Sešly jsme se v kavárně U Slunce na náměstí. Seděla tam už dřív, nervózně si hrála s lžičkou.

„Promiň, že jsem ti to řekla takhle…“ začala.

„Proč jsi vlastně přišla?“ zeptala jsem se přímo.

Petra se rozplakala. „Chtěla jsem znát pravdu. Chtěla jsem vědět, kdo byl můj táta. A jestli mám někde rodinu.“

Mlčely jsme dlouho. Pak jsem jí ukázala fotku otce z dětství – jak sedí na traktoru s dědou Františkem.

„Máš nějaké jeho věci?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem. Doma jsem měla krabici s dopisy, starými fotkami a otcovými poznámkami z práce. Pozvala jsem ji k sobě domů.

Když jsme večer seděly v obýváku a prohlížely si otcovy věci, našly jsme dopis adresovaný Petře. Nikdy ho neodeslal. Psal v něm o tom, jak ho mrzí, že nemůže být s ní víc, jak ji má rád a jak doufá, že mu jednou odpustí.

Rozplakala jsem se. Najednou mi došlo, že otec nebyl jen můj hrdina – byl i obyčejný člověk se slabostmi a chybami.

Petra mě objala. „Děkuju ti,“ zašeptala.

Od té doby jsme se začaly vídat častěji. Bylo to těžké – má rodina mě nechápala, teta Marie mi vyčetla, že „tahám cizí lidi do rodiny“. Ale já cítila, že musím znát pravdu.

Jednou večer jsme s Petrou seděly u ohně za domem a povídaly si o dětství. Zjistily jsme, že máme podobný smích i stejný strach z bouřky.

Někdy si říkám – kolik takových tajemství ještě v našich rodinách je? Kolik lidí žije s pocitem zrady nebo viny kvůli chybám svých rodičů? A je možné odpustit někomu, kdo vám celý život lhal?

Co byste udělali vy na mém místě? Přijali byste cizí sestru – nebo byste raději žili dál ve lži?