Když mi máma svěřila tátu a bráchu: Léto, které změnilo všechno

„Broňo, slyšíš mě vůbec?“ Mámin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Právě jsem se snažila dočíst poslední stránku knížky, ale její tón mě donutil zvednout hlavu. „Za měsíc odjíždím do Poděbrad. Lázně, pamatuješ? Budeš tu s tátou a Tomášem. Potřebuju, abys na ně dohlídla.“

Zamrkala jsem. „Na ně? Vždyť jsou to chlapi, zvládnou to.“

Máma si povzdechla a posadila se naproti mně. „Broňo, já tě prosím. Táta je poslední dobou pořád v práci nebo naštvaný. Tomáš… no, víš sama, jaký je teď puberťák. Potřebuju mít jistotu, že tu někdo bude držet domácnost pohromadě.“

Přikývla jsem, i když jsem v duchu obracela oči v sloup. Vždyť je mi teprve sedmnáct! Ale máma vypadala unaveněji než kdy dřív. „Dobře, mami. Zvládnu to.“

O měsíc později jsem stála ve dveřích a mávala mámě na rozloučenou. Táta se ani neobtěžoval přijít domů dřív z práce, Tomáš seděl u počítače se sluchátky na uších a ignoroval svět kolem sebe. První večer jsem jim uvařila špagety – Tomáš si stěžoval, že jsou moc měkké, táta přišel až v deset večer a jen si ohřál zbytek v mikrovlnce.

Dny plynuly a já začala chápat, proč máma chtěla, abych tu byla. Táta byl čím dál podrážděnější. Každý den přišel domů později, někdy ani nepozdravil. Tomáš se mnou skoro nemluvil – jen když potřeboval peníze na autobus nebo chtěl podepsat omluvenku.

Jednoho večera jsem zaslechla tátu, jak telefonuje v obýváku. „Nevím, jak to mám zvládat… Broňa je sice doma, ale všechno je vzhůru nohama. Máma jim chybí… Mně taky.“

Zůstala jsem stát za dveřmi a poprvé mi došlo, že i táta je ztracený. Vždycky jsem ho viděla jako někoho silného, kdo všechno zvládne. Ale teď byl najednou malý kluk, který neví, co si počít.

Další den ráno jsem našla Tomáše brečet v koupelně. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic ti do toho není!“ vyštěkl na mě a zabouchl dveře.

Ale večer přišel za mnou do pokoje. „Promiň… Jenom… ve škole je to teď blbý. Kluci mě šikanujou kvůli tomu, že jsem malej a nosím brejle.“

Sedla jsem si k němu na postel a objala ho. „To bude dobrý, Tome. Spolu to zvládneme.“

Začali jsme spolu vařit večeře – někdy jsme spálili řízky, jindy nám uteklo mléko na kaši. Ale smáli jsme se tomu a aspoň na chvíli zapomněli na všechno ostatní.

Táta si toho všiml. Jednou přišel domů dřív a našel nás s Tomášem, jak děláme palačinky a házíme po sobě mouku.

„Co to tu vyvádíte?“ zeptal se přísně.

„Pečeme večeři,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Chvíli nás pozoroval a pak se nečekaně přidal. Smáli jsme se všichni tři – poprvé od té doby, co máma odjela.

Ale nebylo to jen veselé léto. Jednou večer přišel táta domů opilý. Sedl si ke stolu a začal brečet.

„Já už nevím… Neumím být dobrý táta bez mámy…“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem mu podala kapesník a seděla vedle něj.

Další den ráno jsme spolu seděli u snídaně – já, táta i Tomáš – mlčky jsme jedli chleba s máslem a marmeládou.

„Promiňte mi to včera,“ řekl táta tiše.

„Tati… my tě máme rádi,“ řekla jsem a Tomáš přikývl.

Od té chvíle se něco změnilo. Táta začal chodit domů dřív, pomáhal nám s úklidem i vařením. S Tomášem jsme si povídali o škole i o jeho strachu z kluků ve třídě. Já sama jsem pochopila, že být hlavou rodiny není o tom všechno zvládnout sama – ale o tom nebát se říct si o pomoc.

Když se máma vrátila z lázní, našla doma jinou rodinu. Byli jsme unavení, ale silnější než kdy dřív.

Večer jsme seděli všichni čtyři u stolu a smáli se historkám z léta.

A já si v duchu říkala: Proč jsme museli projít tolika bolestí, abychom si uvědomili, jak moc jeden druhého potřebujeme? Myslíte si, že by to šlo i jinak? Co byste udělali na mém místě vy?