Byt po otci, kterého jsem nikdy nepoznal: Má matka teď chce půlku

„Ten byt je napůl můj, Lucie. Bez debat!“ křičela máma přes celý obývák, zatímco já jsem seděla na pohovce a v ruce svírala klíče, které mi před měsícem přišly poštou. Ještě včera jsem si myslela, že mám konečně něco vlastního. Dneska se mi svět rozpadá pod rukama.

Celý život jsem žila jen s mámou. Táta? Prý žádný nebyl. „Jsi moje holčička, nepotřebuješ nikoho jiného,“ říkala mi, když jsem se ptala, proč ostatní děti mají tátu a já ne. Nikdy jsem neviděla žádnou jeho fotku, nikdy jsem neslyšela jeho jméno. Jen ticho a vyhýbavé pohledy.

Až loni v létě se všechno změnilo. Bylo mi dvacet čtyři a máma přišla domů s očima zarudlýma od pláče. „Musím ti něco říct,“ začala a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. „Tvůj otec… byl. Odešel dřív, než ses narodila. Nechtěl tě vidět. Ale teď… zemřel.“

Zůstala jsem sedět v šoku. Najednou jsem měla otce – a zároveň ho ztratila. Máma mi podala dopis, který přišel od notáře: „Vážená slečno Novotná, dovolujeme si Vás informovat, že pan Jaroslav Novotný Vám odkázal byt v Praze 6…“

Byt! V Praze! Vždyť my celý život žily v malém paneláku v Mostě a na vlastní pokoj jsem si mohla nechat jen zdát. Najednou jsem měla klíče od bytu, který voněl cizotou i svobodou zároveň.

Ale máma… Máma se změnila. Začala být podrážděná, vyčítavá. „Kdybys věděla, co všechno jsem pro tebe obětovala! On tě nechal být, já jsem tě vychovala sama! A teď? Teď ti všechno spadne do klína?“

„Mami, to není fér… Já jsem o něm nic nevěděla. Ani jsem ho nikdy neviděla!“ bránila jsem se.

„Ale já ano! Já s ním žila! Ten byt jsme vybírali spolu! To je i moje minulost!“

Začaly hádky. Každý den. Máma mi vyčítala každou návštěvu bytu, každou novou věc, kterou jsem si tam koupila. „Máš to po něm! Jsi stejná jako on – sobecká!“

Jednou večer jsem seděla v novém bytě na parapetu a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi zněla slova mámy i notáře. Komu vlastně patřím? Jsem dcerou matky, která mě vychovala – nebo otce, který mě nikdy nechtěl, ale nakonec mi dal střechu nad hlavou?

Začala jsem pátrat po minulosti. Našla jsem staré fotky mámy s tátou – byli mladí, šťastní, drželi se za ruce na Karlově mostě. Máma se smála jinak než dneska. Co se mezi nimi stalo? Proč odešel? Proč mi o něm nikdy neřekla?

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zeptala se jí přímo: „Mami, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“

Seděla u kuchyňského stolu a dívala se do hrnku s kávou. „Protože to bolelo,“ zašeptala. „Protože jsem doufala, že když o něm nebudeme mluvit, přestane existovat.“

„Ale on existoval… A teď je pryč.“

„A ty máš všechno po něm,“ řekla hořce.

„Nemám! Mám jen ten byt… A tebe.“

Mlčela dlouho. Pak řekla: „Chci půlku. Je to spravedlivé.“

Začala právní bitva. Máma si našla advokátku – paní Královou z našeho sídliště – a já poprvé v životě musela hledat právní rady na internetu. Zjistila jsem, že podle zákona nemá na byt nárok – ale co je zákon proti pocitu viny?

Začali se do toho plést sousedi i příbuzní. Teta Alena mi volala: „Lucko, tvoje máma je zoufalá. Má pocit, že jí všechno bereš.“

„Ale já nechci nic brát! Já chci jen trochu klidu…“

Začala jsem se vyhýbat domovu v Mostě. V Praze bylo ticho – ale i samota. Každý večer jsem seděla v novém bytě a přemýšlela: Co bych dělala na jejím místě? Byla bych taky tak zahořklá?

Jednou večer přišla máma do Prahy bez ohlášení. Stála ve dveřích s kufrem a slzami v očích.

„Můžu tu zůstat?“ zeptala se tiše.

Pustila jsem ji dovnitř. Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé po letech spolu mlčely beze zloby.

„Promiň,“ řekla nakonec máma. „Já jen… bojím se být sama.“

Objala jsem ji a poprvé cítila, že možná můžeme začít znovu.

Ale otázka zůstává: Může být láska silnější než křivda? A komu vlastně patří minulost – tomu, kdo odešel, nebo tomu, kdo zůstal?