Když přátelství bolí: Příběh o zradě a novém začátku

„Takže už nemáš čas ani na kafe? To je zvláštní, když jsem ti vždycky byla k dispozici, když jsi potřebovala.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Eva se na mě podívala s tím svým známým pohledem, který jsem kdysi považovala za upřímný, ale teď v něm bylo něco cizího. „Jano, teď mám prostě jiné priority. Děti, práce… Chápeš to, ne?“ Její hlas byl klidný, skoro lhostejný.

Stály jsme na zastávce tramvaje na Letné, kolem nás proudili lidé a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět. S Evou jsme se znaly přes čtyřicet let. Byla mou druhou sestrou, důvěrnicí, svědkyní na svatbě i kmotrou mého syna. Společně jsme přežily normalizaci v účtárně, první lásky i rozchody, smrt mých rodičů i její boj s rakovinou prsu. Vždycky tu byla – nebo jsem si to aspoň myslela.

Všechno se začalo měnit nenápadně. Nejprve přestala volat každý den. Pak už jsme se vídaly jen jednou za měsíc. Když jsem jí nabídla pomoc s hlídáním vnoučat, odmítla mě s tím, že „to zvládne sama“. A pak přišel ten den, kdy jsem ji poprosila o něco já – potřebovala jsem půjčit peníze na opravu auta. „Víš, Jano, teď to fakt nejde. Máme s Petrem napjatý rozpočet.“ Přitom ještě před měsícem mi vyprávěla o nové kuchyni za dvě stě tisíc.

Začala jsem si všímat detailů. Vždycky jsem byla ta, kdo přijde na návštěvu s koláčem, kdo pomůže s úklidem po oslavě, kdo pohlídá děti nebo vyřídí úřady. Eva mi často volala pozdě večer: „Janičko, prosím tě, mohla bys mi zítra skočit na poštu? Já nestíhám.“ Nikdy jsem neodmítla. Bylo to přece přátelství.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme s Evou na chalupě v Orlických horách, smějeme se a držíme v ruce skleničky. Vzpomněla jsem si na ten den – Eva tehdy přijela pozdě a já jí celý večer vařila čaj a masírovala záda, protože ji bolela páteř. Vždycky jsem byla ta pečující.

Moje dcera Klára si všimla mé špatné nálady. „Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptala se jednou večer. „To nic není,“ zalhala jsem. Ale pak jsem jí všechno řekla. Klára mě objala a řekla: „Víš co? Možná to nebylo opravdové přátelství. Možná tě Eva jen využívala.“

Ta slova mě bodla do srdce. Nechtěla jsem tomu věřit. Ale když jsem si zpětně vybavila všechny ty roky, začalo mi to dávat smysl. Kdykoliv jsem něco potřebovala já, Eva měla najednou plno práce nebo jiné starosti. Ale když ona potřebovala pomoct s daněmi, stěhováním nebo hlídáním dětí, byla jsem první na seznamu.

Jednoho dne mi Eva zavolala: „Janičko, prosím tě, mohla bys mi pomoct s účetnictvím firmy? Nějak se v tom ztrácím.“ Cítila jsem v sobě zvláštní klid. „Promiň, Evo, teď mám taky hodně práce a potřebuju si trochu odpočinout.“ Na druhém konci bylo ticho. „Aha… No tak nic.“

Od té doby už se neozvala.

Začala jsem chodit na procházky sama. Objevila jsem malou kavárnu na Malé Straně, kde mě nikdo neznal a kde jsem mohla v klidu přemýšlet. Přemýšlela jsem o tom, kolik let jsem obětovala pro vztah, který byl jednostranný. Kolik energie a lásky jsem dala člověku, který mě bral jako samozřejmost.

Moje rodina si všimla změny. Manžel Petr mi jednou večer řekl: „Jano, jsi silná ženská. Možná je čas najít si nové přátele – takové, kteří tě budou mít rádi pro to, jaká jsi, ne pro to, co pro ně děláš.“

Začala jsem chodit na kurzy keramiky v kulturním domě na Smíchově. Poprvé po letech jsem měla pocit, že dělám něco jen pro sebe. Seznámila jsem se s Lenkou a Martinou – obě byly v podobné situaci jako já. Povídaly jsme si o životě, o dětech i o zklamáních z lidí.

Jednou večer jsme seděly u vína a Lenka řekla: „Víš co je nejhorší? Že člověk dlouho nevidí pravdu před očima.“ Přikývla jsem a cítila slzy v očích.

Dnes už vím, že opravdové přátelství není o tom být někomu k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Je to o vzájemnosti a úctě. Bolí mě ztráta Evy – nebo spíš iluze o našem vztahu – ale zároveň cítím úlevu.

Někdy večer přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nás bere jen jako prostředek ke svým cílům? A jak dlouho trvá, než si toho všimneme? Co myslíte vy – poznali jste někdy podobnou zradu od někoho blízkého?