Otcova závěť: Jak mě vlastní rodina zradila

„To není možné, Tomáši! To prostě není možné!“ křičela jsem na svého bratra v kuchyni našeho rodného domu, kde ještě před týdnem voněla otcova káva a kde jsme se smáli jeho starým vtipům. Teď tu bylo ticho, které řezalo do duše. Tomáš stál u okna, ruce v kapsách, a díval se ven na zahradu, kde jsme jako děti hrávali na schovávanou. „Je to tak, Hanko. Táta všechno odkázal mně. Dům, chalupu v Orlických horách, dokonce i jeho starou Škodu. Prý proto, že jsem se o něj poslední roky staral.“

Zamrazilo mě. Vždyť jsem za tátou jezdila každý víkend, volala mu, když byl v nemocnici, a po mámině smrti jsem mu pomáhala s domácností. Jenže Tomáš bydlel blíž. Měl to k tátovi pět minut pěšky, já přes celé město. „A co já? Copak jsem nebyla jeho dcera? Copak jsem pro něj nic neznamenala?“ ptala jsem se zoufale.

Tomáš pokrčil rameny. „Nevím, Hanko. Táta to tak chtěl. Říkal mi to už před rokem, když byl nemocný.“

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky, kdy jsme byli rodina. Vzpomněla jsem si na Vánoce, kdy jsme s tátou pekli cukroví, na letní dovolené u Máchova jezera, na jeho smích a na to, jak mě vždycky objal, když jsem měla zlomené srdce. A teď? Teď mě zradil.

Po pohřbu se všechno změnilo. Lidé z vesnice šeptali: „To je ta Hanka, co nedostala nic.“ Moje teta Alena mi volala a snažila se mě utěšit: „Neboj se, Haničko, Tomáš ti určitě něco dá.“ Ale Tomáš byl neoblomný. „Je to otcova vůle,“ opakoval pořád dokola.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o svém vztahu k otci, dokonce i o tom, jestli mě měl vůbec rád. V noci jsem nemohla spát a přehrávala si v hlavě poslední rozhovor s tátou. „Neboj se o mě, Haničko,“ říkal tehdy unaveně. „Všechno bude v pořádku.“ Ale nebylo.

Jednoho dne jsem našla odvahu a šla za notářkou paní Novotnou. „Paní Hano,“ řekla mi soucitně, „váš otec skutečně vše odkázal vašemu bratrovi. V závěti stojí, že jste už dostala svůj podíl za života – ten byt v Praze.“

Zamrazilo mě podruhé. Byt v Praze mi rodiče koupili před deseti lety, když jsem se rozváděla a neměla kam jít. Ale nikdy mi neřekli, že je to místo mého dědictví. Vždycky mluvili o tom, že dům na vesnici bude jednou můj i Tomášův.

Když jsem to řekla Tomášovi, jen pokrčil rameny: „Byt v Praze má větší hodnotu než dům tady. Táta to spočítal spravedlivě.“

Ale co je spravedlnost? Peníze? Nemovitosti? Nebo pocit, že patříte do rodiny?

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Tomáš mi vyčítal, že jsem se odstěhovala do Prahy a nechala ho s rodiči samotného. Já mu zase připomínala všechny ty víkendy a svátky, kdy jsem přijela pomáhat. Naše vztahy byly napjaté jako struna.

Jednou večer mi volala sousedka paní Dvořáková: „Hanko, slyšela jsem Tomáše na zahradě křičet do telefonu. Prý tě už nechce nikdy vidět.“ Rozbrečela jsem se. Byla jsem sama v bytě, který měl být mým domovem, ale najednou mi připadal cizí.

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o svém dětství, o mámě a tátovi, o tom, jak jsme byli šťastní – aspoň jsem si to myslela. „Možná jste si s otcem nerozuměli tolik jako s matkou,“ řekla mi jednou tiše psycholožka. „Možná měl pocit, že Tomáš ho potřebuje víc.“

Ale já potřebovala jeho lásku stejně jako Tomáš.

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše: „Hanko, nechci se hádat. Pokud chceš jezdit na chalupu do Orlických hor jako dřív, klidně můžeš. Ale dům na vesnici prodám.“

Byla to rána pod pás. Chalupa byla naše letní útočiště – místo plné vzpomínek na dětství. Ale dům? Dům byl domovem celé rodiny.

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně znamená rodina. Je to sdílený majetek? Nebo vzpomínky a láska? Proč nás peníze dokážou tak rozdělit?

Jednou večer jsem si sedla ke stolu a napsala Tomášovi dopis: „Tome, nezáleží mi na penězích ani na domech. Chci jen vědět – proč jsi mi nikdy neřekl pravdu? Proč jsi mě nechal žít v iluzi?“

Odpověď přišla až za měsíc: „Hanko, bál jsem se ti to říct. Táta chtěl mít klid a nechtěl hádky. Myslel si, že byt v Praze je pro tebe dostatečný.“

Seděla jsem dlouho nad tím dopisem a přemýšlela: Opravdu je možné odpustit takovou zradu? Nebo je lepší začít nový život bez minulosti?

Možná bych měla být vděčná za to, co mám – byt v Praze a vzpomínky na rodiče. Ale stejně mě pořád bolí srdce při pomyšlení na to, jak snadno nás dědictví rozdělilo.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit vlastní rodině takovou zradu? Nebo je lepší nechat minulost minulostí a jít dál?