Zrada v srdci: Příběh o přátelství, které zničilo rodinu

„Proč jsi mi to udělala, Jano?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se třese v tichu naší kuchyně. Můj manžel Petr sedí naproti mně, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. Jana stojí u dveří, bledá jako stěna, a já mám pocit, že se mi právě zhroutil celý svět. Ještě před týdnem bych přísahala, že mám všechno – krásnou rodinu, dvě zdravé děti, práci, která mě baví, a nejlepší kamarádku, která mi byla oporou už od prvního ročníku na filozofické fakultě v Brně.

Jana byla vždycky ta silnější z nás dvou. Když jsem před lety přišla o mámu, byla to ona, kdo mě držel nad vodou. Když jsem se bála, že Petr mě podvádí, byla to ona, kdo mě přesvědčoval, že si to jen namlouvám. A když měla sama krizi v manželství s Tomášem, běhala jsem k ní s lahví vína a utěšovala ji do noci. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona je ta, kdo mi bere všechno.

Všechno začalo nenápadně. Petr byl poslední dobou odtažitý, často zůstával v práci déle a na otázky odpovídal jednoslovně. Jana mi volala častěji než dřív – prý má pocit, že Tomáš ji podvádí. „Myslíš, že bych měla projít jeho telefon?“ ptala se mě jednou večer, když jsme seděly na balkoně našeho bytu na Lesné. „To bys neměla,“ odpověděla jsem tehdy. „Důvěra je základ.“ Jak ironické.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Děti byly u babičky a já chtěla překvapit Petra večeří. Místo toho jsem našla v ložnici jeho mobil – rozsvícený displej a zpráva od Jany: „Dneska večer nemůžu, přijde mi to moc riskantní.“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem myslela, že omdlím. Projela jsem si jejich konverzaci a svět se mi rozpadl pod rukama. Všechno bylo najednou jasné – všechny ty večery, kdy byl Petr pryč; všechny ty chvíle, kdy Jana potřebovala „podporu“.

Když jsem je konfrontovala, nejdřív zapírali. Petr tvrdil, že je to jen hloupý žert. Jana plakala a říkala, že by mi nikdy neublížila. Ale když jsem jim ukázala zprávy a připomněla všechny ty lži, zlomilo se to v nich. Petr se rozplakal jako malý kluk a Jana jen tiše šeptala: „Promiň.“

Nejhorší bylo vysvětlit to dětem. Naše dcera Anička má teprve osm let a syn Matěj deset. „Proč tatínek bydlí teď u babičky?“ ptala se Anička večer před spaním. „Protože dospělí někdy dělají chyby,“ odpověděla jsem a snažila se nebrečet.

Moje rodina se ke mně otočila zády. Táta mi vyčetl, že jsem si měla Petra víc hlídat. Moje sestra Lucie mi řekla, že jsem byla naivní. Ale nejvíc mě bolelo to ticho od Jany. Po týdnech mlčení mi poslala dopis: „Vím, že jsi mi dala všechno a já ti všechno vzala. Neumím ti to vysvětlit ani odpustit sama sobě.“

Začala jsem chodit k psycholožce. První týdny jsem jen brečela a opakovala dokola: „Jak to mohla udělat? Jak mohl on?“ Psycholožka mi řekla: „Někdy lidé selžou právě tam, kde jsme si byli nejjistější.“

Jednou večer mi volala Jana. Zvedla jsem to až po dlouhém váhání.

„Martino… prosím tě… můžeme se sejít?“

„Na co? Abys mi vysvětlila proč? Nebo abych ti odpustila?“

„Já nevím… Jen tě potřebuju vidět.“

Sešly jsme se v malé kavárně na Cejlu. Jana byla pohublá a starší o deset let.

„Víš… já jsem nikdy nechtěla…“ začala.

„Ale udělala jsi to,“ přerušila jsem ji.

„Petr byl… byl pro mě útěcha. Když Tomáš odešel za jinou… byla jsem zoufalá.“

„A co já? Já tu pro tebe nebyla?“

Jana mlčela dlouho.

„Byla jsi jediná… ale já jsem selhala.“

Odešla jsem z kavárny dřív než ona dopila kávu.

Dnes už je to rok od té doby. Petr bydlí sám v podnájmu na Vinohradech a děti ho vídají každý druhý víkend. Jana se odstěhovala do Prahy a prý začala nový život. Já pořád hledám odpovědi na otázky, které možná nikdy nenajdu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Dá se vůbec ještě někomu věřit? Nebo je zrada vždycky blíž, než si myslíme?