Když láska nestačí: Příběh ženy, která odmítla být obětí

„Už to prostě nezvládnu, Tomáši! Slyšíš mě vůbec?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem třásla rukama a slzy mi stékaly po tvářích. Tomáš stál u dřezu, zády ke mně, a mlčky oplachoval hrnek od kávy. Vzduch byl hustý napětím, které se v našem bytě drželo už měsíce.

„To není jen tak, Jano,“ řekl tiše. „Je to moje máma. Nemůžu ji dát do ústavu.“

„A já nejsem tvoje služka!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Věděla jsem, že tohle bude bod zlomu. Dvacet let jsem byla jeho oporou, matkou našich dvou dětí, kuchařkou, uklízečkou, psycholožkou i zdravotní sestrou. Ale teď už jsem nemohla dál.

Tomášova matka, paní Věra, u nás bydlela poslední tři roky. Po mrtvici se její stav zhoršil – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Byla podezíravá, agresivní, někdy mě dokonce obviňovala z věcí, které se nikdy nestaly. Jednou mi rozbila talíř o hlavu, protože si myslela, že jí kradu léky. Děti se jí začaly bát a já jsem každé ráno vstávala s úzkostí v žaludku.

Tomáš se ale vždycky postavil na její stranu. „Je nemocná, nemůže za to,“ říkal mi pořád dokola. Jenže já už neměla sílu. Přestala jsem spát, zhubla jsem deset kilo a začala jsem mít panické ataky. Moje kamarádka Lenka mi jednou řekla: „Jano, ty skončíš na psychiatrii dřív než ona.“

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a slyšela jsem, jak Tomáš telefonuje s bratrem Petrem. „Jana už to nechce dělat… Ne, ona prostě odmítá… Jo, prý ústav…“ Jeho hlas byl plný zklamání a zlosti.

Když položil telefon, přišel za mnou do obýváku. „Jano,“ začal pomalu, „já už takhle dál nemůžu. Jestli ji dáš do ústavu, končím s tebou.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „Po dvaceti letech? Po všem tom, co jsme spolu prožili?“

„Zklamala jsi mě,“ řekl a odešel do ložnice.

Další týdny byly peklo. Tomáš se mnou skoro nemluvil. Paní Věra byla čím dál horší – jednou v noci se pokusila utéct z bytu a já ji našla na schodišti v noční košili. Děti plakaly a prosily mě, abych s tím něco udělala.

Nakonec jsem zavolala sociální pracovnici. Ta mi vysvětlila možnosti – domácí péče s asistencí nebo pobyt v zařízení. Když jsem to řekla Tomášovi, rozzuřil se: „Ty jsi bezcitná! Jak můžeš něco takového navrhnout?“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Kdo se postará o mě? O děti? Už nejsem schopná normálně fungovat!“

Tomáš si sbalil věci a odešel k bratrovi. Dětem řekl, že potřebuje čas na rozmyšlenou. Mně nechal na stole papír s návrhem na rozvod.

Byla jsem v šoku. První týdny jsem jen brečela a chodila do práce jako tělo bez duše. Kamarádky mi nosily jídlo a snažily se mě rozveselit. Moje máma mi řekla: „Jano, udělala jsi správně. Nemůžeš obětovat svůj život pro někoho, kdo si toho neváží.“

Po čase jsem začala chodit k psycholožce. Pomohlo mi to pochopit, že nejsem špatná manželka ani matka – jenom člověk s limity. Děti zůstaly se mnou a Tomáš je vídal o víkendech. Paní Věra skončila v domově důchodců a já jsem poprvé po letech mohla zase volně dýchat.

Jednou večer mi dcera Anička řekla: „Mami, já jsem ráda, že už nejsi smutná.“ Objala mě a já věděla, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč se od žen pořád očekává, že všechno vydrží? Kde je ta hranice mezi obětí a sobectvím? Co byste udělali vy na mém místě?