Jmenuji se Jana a s manželem Petrem jsme spolu už patnáct let. Když Petr přišel o práci, jeho matka Anna nám odmítla podat pomocnou ruku. Dnes, když je nemocná a potřebuje péči, jsme to my, kdo jí platí léčbu, i když sami sotva vycházíme.
Nikdy bych nevěřila, že právě péče o těžce nemocnou tchyni Zdeňku mi převrátí život naruby. Vztah plný napětí, nepochopení a starých křivd se proměnil v nečekané spojenectví, které změnilo nejen mě, ale i celou naši rodinu. Dnes už necítím zášť, ale vím, že tahle zkušenost nás všechny poznamenala navždy.
Po dvaceti letech manželství mě manžel opustil, protože jsem odmítla pečovat o jeho psychicky nemocnou matku. Cítila jsem se zrazená, vyčerpaná a sama proti všem. Můj příběh je o tom, jak těžké je říct „dost“ a postavit se za sebe v rodině, kde se očekává, že žena všechno vydrží.
Můj bratr Jan je o pět let starší než já. Přesto je těžké ho nazvat zralejším nebo samostatnějším. Zatímco já jsem po střední škole šla rovnou na vysokou, přestěhovala se do jiného města a stala se plně soběstačnou, můj bratr dál žil z našich rodičů… — píše Eva. Nejenže Jan