Když nejlepší přítelkyně zradí: Příběh o důvěře, zklamání a novém začátku

„To snad nemyslíš vážně, Kamilo! Jak jsi mohla?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco mi v ruce drnčel výpis z účtu. Kamila stála naproti mně, ruce sevřené v pěst, oči sklopené. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Ještě před týdnem bych za ni dala ruku do ohně. Byla to přece moje nejlepší kamarádka už od vysoké školy.

Poznaly jsme se na koleji v Brně. Byla to ona, kdo mi pomáhal, když jsem poprvé brečela kvůli rozchodu s Petrem. Společně jsme se učily na státnice, společně jsme slavily první úspěchy i přežívaly první neúspěchy. Když jsem si brala Tomáše, byla mi svědkyní. Když se mi narodila dcera Eliška, Kamila byla první, kdo ji držel v náručí po mně a Tomášovi. Byla součástí mé rodiny.

Jenže teď tu stála přede mnou a já měla pocit, že ji vůbec neznám. „Vysvětli mi to!“ naléhala jsem a hlas se mi třásl. Kamila mlčela. Nakonec jen zašeptala: „Potřebovala jsem ty peníze…“

Začalo to nenápadně. Před půl rokem jsem přišla o práci v účetní firmě, kde jsem byla přes deset let. Tomáš měl v té době zdravotní problémy a Eliška nastupovala na gympl – výdaje rostly a úspory mizely rychleji, než jsem čekala. Kamila byla u mě každý den. Nosila mi jídlo, pomáhala s domácností, utěšovala mě. Věřila jsem jí natolik, že jsem jí dala klíče od bytu i přístup k internetovému bankovnictví – prý abychom mohly platit společné nákupy a ona mi mohla pomoct s účty.

Jenže pak mi začaly mizet peníze z účtu. Nejdřív pár stovek, pak tisíce. Vždycky měla nějaké vysvětlení: „To je za nákup pro Elišku,“ „To je záloha na dovolenou,“ „To je splátka za nový notebook.“ Věřila jsem jí. Byla přece moje nejlepší kamarádka.

Až když mi banka zavolala kvůli přečerpání účtu a já si vytiskla všechny výpisy, došlo mi to. Kamila mě okrádala. Roky. Nešlo jen o peníze – šlo o důvěru, kterou jsem jí bezmezně dávala.

„Proč jsi mi to udělala?“ ptala jsem se jí znovu a znovu. Kamila brečela: „Měla jsem dluhy… Exekuce… Nechtěla jsem tě ztratit…“

Vzpomínám si na ten večer, kdy jsem seděla v kuchyni a dívala se na fotky z našich společných dovolených – Luhačovice, Šumava, Krkonoše… Všude jsme byly spolu. Najednou mi došlo, kolik drobných lží už tehdy bylo mezi námi – zapomenuté půjčky, nikdy nevrácené věci, drobné podvody.

Tomáš byl v šoku. „Jak jsi mohla být tak slepá?“ vyčetl mi. „Vždyť jsi účetní! Jak jsi mohla nevidět ty převody?“ Jenže já chtěla věřit tomu nejlepšímu v lidech – hlavně v Kamilu.

Následující týdny byly peklo. Musela jsem řešit nejen finanční díru v rodinném rozpočtu, ale i to, jak vysvětlit Elišce, že teta Kamila už nebude chodit na její narozeniny. Moje máma mi vyčítala: „Vidíš? Říkala jsem ti už dávno, že jí moc věříš.“ Ale já nechtěla slyšet žádné výčitky – sama sobě jsem byla největším soudcem.

Kamila mi psala dlouhé zprávy – omlouvala se, prosila o odpuštění, nabízela splátky. Ale jak mám odpustit někomu, kdo mě zradil v nejhorší chvíli? Kdo využil mé slabosti?

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Kamila s igelitkou plnou bankovek. „Tady máš všechno zpátky,“ řekla tiše. „Vím, že to nevrátí tvoji důvěru… ale aspoň něco.“

Vzala jsem peníze a zavřela dveře. Seděla jsem pak dlouho u stolu a přemýšlela: Co je horší? Ztratit peníze nebo ztratit nejlepšího přítele? Jak mám teď věřit lidem?

Začala jsem chodit k psycholožce. Učila mě říkat ne a chránit si vlastní hranice. Pomalu jsem se stavěla na nohy – našla si novou práci v malé firmě na účetnictví v centru Brna, začala běhat a víc času trávit s Eliškou a Tomášem.

Kamila mi občas napíše – prý by chtěla začít znovu. Ale já už vím své. Přátelství je dar – ale i dar může být někdy prokletím.

Možná jsem byla naivní, možná příliš důvěřivá… Ale co je lepší? Věřit lidem a riskovat zklamání? Nebo žít celý život ve strachu a samotě?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit takovou zradu?