Vždycky jen ta druhá: Příběh ženy, která se rozhodla žít pro sebe

„Ne teď, Jano, mluvíme o důležitých věcech,“ řekl Marek a ani se na mě nepodíval. Seděla jsem u stolu v kuchyni, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a poslouchala, jak se Marek s jeho bratrem Petrem dohadují o hypotéce na chalupu. Moje poznámka o tom, že bychom mohli jet na víkend někam sami, zůstala viset ve vzduchu jako nevyžádaný e-mail. Vždycky to tak bylo. Vždycky jsem byla ta, která čeká, až na ni přijde řada.

Pamatuju si, jak mi maminka říkala: „Janičko, ty jsi taková hodná holka. Všichni tě mají rádi.“ A já jsem chtěla být hodná. Tak moc jsem chtěla být milovaná, že jsem se naučila být tichá, nenápadná a vždycky připravená podržet ostatní. Když měla sestra Lucie zlomené srdce, volala mně. Když táta přišel o práci, byla jsem to já, kdo mu vařil kávu a poslouchal jeho stížnosti. A když Marek přišel domů z práce naštvaný, nikdy jsem mu neřekla, že mě taky něco trápí. Protože jeho problémy byly vždycky důležitější.

Jednou večer jsem seděla v obýváku a dívala se na Marka, jak si čte zprávy na mobilu. „Marku, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně. Ani nezvedl oči. „Počkej chvilku.“ Čekala jsem deset minut. Pak dvacet. Nakonec jsem odešla spát sama. V posteli jsem ležela potmě a přemýšlela, kdy naposledy jsme spolu opravdu mluvili. Ne o dětech, ne o účtech nebo o tom, co je potřeba koupit v Lidlu. Ale o nás dvou.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři mě kolegyně Martina poprosila, jestli bych za ni mohla vzít směnu, protože její syn je nemocný. Samozřejmě jsem souhlasila. „Jsi zlatá,“ usmála se na mě vděčně. Jenže já už necítila radost z toho, že pomáhám. Cítila jsem jen únavu a prázdnotu.

Večer mi volala Lucie. „Jani, můžu k tobě přijít? Potřebuju si popovídat.“ Samozřejmě že mohla. Uvařila jsem čaj, naservírovala sušenky a poslouchala její nekonečné stížnosti na manžela. Když odešla, seděla jsem v kuchyni a dívala se do prázdna. Najednou mi došlo, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. Jsem jen rameno na vyplakání? Někdo, kdo vždycky vyslechne a nikdy nic neřekne?

Jednoho dne jsem šla po ulici a zahlédla svůj odraz ve výloze knihkupectví. Vypadala jsem unaveně a starší, než bych měla být. Zastavila jsem se a dívala se sama sobě do očí. „Kdo jsi?“ zašeptala jsem si pro sebe.

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. Prvních pár dní byly stránky skoro prázdné – nevěděla jsem, co napsat. Ale pak se to začalo měnit. Psala jsem o tom, jak mě bolí, že Marek mě nevidí. Jak mě štve, že Lucie nikdy neřekne „děkuju“. Jak mě unavuje být pořád ta silná.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a řekla Markovi: „Potřebuju s tebou mluvit.“ Tentokrát jsem nečekala na jeho svolení. Sedla jsem si naproti němu a dívala se mu do očí.

„Marku, mám pocit, že pro tebe nejsem důležitá. Že mě bereš jako samozřejmost.“

Zvedl oči od mobilu a zamračil se. „Co to zase je? Máme přece všechno – dům, děti…“

„Ale já nemám tebe,“ řekla jsem tiše.

Chvíli bylo ticho.

„Tohle jsou nějaké ženské řeči,“ mávl rukou.

V tu chvíli mi došlo, že čekat na změnu nemá smysl.

Začala jsem dělat malé věci jen pro sebe. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem šla sama do kina – na film, který chtěla vidět jen já. Koupila jsem si nové šaty bez toho, abych se ptala Marka na názor.

Lucie si všimla změny jako první. „Ty nějak záříš,“ řekla mi jednou při kávě.

Usmála jsem se: „Možná poprvé v životě žiju i pro sebe.“

Marek byl nejdřív podrážděný. „Co to s tebou je? Proč jsi pořád pryč?“

„Protože už nechci být jen tvoje kulisa,“ odpověděla jsem klidně.

Doma bylo dusno. Děti cítily napětí a ptaly se mě: „Mami, jsi smutná?“

„Nejsem smutná,“ řekla jsem jim upřímně. „Jen hledám samu sebe.“

Jednou večer přišel Marek za mnou do ložnice.

„Jano… já nevím, co mám dělat,“ řekl tiše.

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době necítila vztek ani smutek – jen klid.

„Možná bys mohl začít tím, že mě opravdu uslyšíš,“ odpověděla jsem.

Nevím, jak to dopadne. Možná Marek pochopí a změní se. Možná ne. Ale poprvé v životě mám pocit, že mám právo žít i pro sebe.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije jen jako tiché pozadí cizích životů? A kdy přijde jejich chvíle říct: Teď už dost? Co byste udělali vy?