Neviděný potenciál: Proč je důležité dávat dětem šanci, ne jen odpovědi

„Kdy už konečně pochopíš, že svět není pohádka?“ vyjela jsem na Kláru, když mi potřetí za týden ukázala svůj nový návrh domečku pro panenky. Seděla u stolu, ruce od lepidla, oči plné očekávání. V tu chvíli jsem si připadala jako ta nejhorší matka na světě, ale byla jsem unavená. Práce v knihovně mě vyčerpávala a po večerech jsem ještě opravovala účetnictví pro sousedku. Manžel odešel před třemi lety za jinou a já zůstala na všechno sama.

Klára byla vždycky jiná. Zatímco ostatní děti běhaly venku, ona si kreslila plány domů, skládala z papíru složité stavby a snila o tom, že jednou bude architektkou. Jenže já měla strach. Strach, že ji svět semele, že ji její sny zklamou stejně jako mě kdysi. A tak jsem jí místo povzbuzení nabízela hotová řešení: „Radši si udělej úkoly z matematiky, to se ti bude v životě hodit víc než tyhle nesmysly.“

Jednou večer, když jsem se vracela z práce, slyšela jsem z jejího pokoje tichý pláč. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla ji sedět na zemi mezi roztrhanými papíry. „Mami, proč mi nikdy neřekneš, že je to hezké?“ zašeptala. Zůstala jsem stát ve dveřích a nevěděla, co říct. V hlavě mi běžely vzpomínky na vlastní dětství – jak mi maminka vždycky říkala, že snít je zbytečné a že musím být praktická. Teď jsem stejná.

Další den přišla Klára domů s pozvánkou na soutěž mladých stavitelů v místním domě dětí a mládeže. „Mami, můžu tam jít?“ ptala se s nadějí v očích. Automaticky jsem chtěla říct ne – vždyť kdo by ji tam podpořil, když já musím do práce? Ale pak jsem si všimla jejího pohledu a poprvé za dlouhou dobu jsem se zastavila. „Dobře,“ řekla jsem tiše. „Ale musíš si to všechno připravit sama.“

Následující týdny byly pro nás obě těžké. Klára trávila hodiny nad svým projektem – malým modelem komunitního centra pro naši čtvrť. Já ji pozorovala zpovzdálí a v duchu bojovala s nutkáním jí radit nebo ji opravovat. Místo toho jsem jí nosila čaj a tiše doufala, že se nezklame.

Den soutěže přišel rychleji, než jsem čekala. Stála jsem v přeplněné hale mezi ostatními rodiči a sledovala Kláru, jak nervózně představuje svůj projekt porotě. Viděla jsem, jak se jí třesou ruce, ale v očích jí hořelo odhodlání. Když skončila, přišla ke mně a objala mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy.

Výsledky byly vyhlášeny až večer. Klára nevyhrála první místo – skončila třetí. Ale v jejím úsměvu byla hrdost a radost, jakou jsem u ní dlouho neviděla. „Mami, děkuju, žes mě nechala to zkusit,“ řekla mi cestou domů.

Ten večer jsme spolu seděly u stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídaly o jejích snech i o mých strachách. Přiznala jsem jí, že mám obavy, aby nebyla zklamaná jako já kdysi. Klára mě pohladila po ruce: „Ale mami, když to nikdy nezkusím, nikdy nezjistím, co dokážu.“

Od té doby se snažím být jinou matkou – ne tou, která dává hotové odpovědi, ale tou, která dává šanci hledat vlastní cestu. Není to jednoduché. Každý den bojuji se svými obavami i s tlakem okolí – sousedky v domě si myslí, že bych měla Kláru víc tlačit do matematiky nebo angličtiny. Ale já už vím své.

Někdy večer sedím u její postele a sleduji ji, jak spí s hlavou plnou plánů a nápadů. Přemýšlím o tom, kolik dětí kolem nás nikdy nedostane šanci ukázat svůj skutečný potenciál jen proto, že jim dospělí nevěří nebo je chtějí chránit před světem.

Možná bychom měli méně odpovídat a víc naslouchat. Co myslíte? Máme právo brát dětem jejich sny jen proto, že máme strach my sami?