Rozbuška rozvodu: Jak jsem nechtěně rozbila naši rodinu

„Už toho mám dost! Jestli se ještě jednou pohádáte kvůli takové hlouposti, odejdu z domu!“ vykřikla jsem tehdy v kuchyni, kde se opět rozléhaly hlasy mých rodičů. Táta, Petr, stál u dřezu s rukama v pěstích, máma, Jana, seděla u stolu a třásla se vzteky. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že už to nevydržím. Každý den stejný scénář: hádky kvůli penězům, kvůli mému bratrovi Tomášovi, kvůli tomu, kdo zapomněl koupit mléko. Všechno se v našem panelákovém bytě na pražském Proseku točilo kolem napětí a nevyřčených křivd.

Ten večer jsem bouchla dveřmi svého pokoje a poprvé v životě jsem si přála, aby naši nebyli spolu. Slyšela jsem, jak máma pláče v koupelně a táta nadává do polštáře. Tomáš, o tři roky mladší, seděl u počítače a dělal, že nic neslyší. Ale já věděla, že ho to taky ničí.

Dny plynuly a hádky se stupňovaly. Jednou jsem přišla domů dřív ze školy a slyšela jsem mámu telefonovat s tetou Lenkou. „Já už to s Petrem nevydržím. Kdyby aspoň Lucie něco řekla…“ To mě zasáhlo. Cítila jsem se zodpovědná za jejich štěstí i neštěstí. A tak jsem udělala něco, čeho budu litovat celý život.

O týden později jsem seděla s oběma rodiči v obýváku. „Musíme si promluvit,“ začala jsem roztřeseným hlasem. „Vím, že se pořád hádáte. A myslím si, že byste měli být od sebe. Možná byste byli šťastnější.“ Máma se na mě podívala s úlevou i bolestí zároveň. Táta zbledl a chvíli nebyl schopen slova.

„To myslíš vážně?“ zeptal se mě tiše. „Chceš, abychom se rozvedli?“

„Nechci… ale nechci vás už slyšet křičet. Bolí mě to,“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tváři.

Následující týdny byly jako zlý sen. Táta spal na gauči, máma chodila domů později a Tomáš začal nosit špatné známky. Já jsem si myslela, že když to řeknu nahlas, něco se změní k lepšímu. Ale místo toho jsme se všichni začali rozpadat.

Jednoho rána mi máma oznámila, že podala žádost o rozvod. Táta sbalil kufr a odstěhoval se k babičce do Kladna. V bytě zůstalo ticho, které bylo horší než všechny hádky dohromady. Tomáš mi nepromluvil celé týdny a já jsem měla pocit, že jsem zradila oba rodiče i bratra.

Začaly nekonečné návštěvy sociální pracovnice, střídavá péče a trapné víkendy u táty v jeho malém pokoji u babičky. Máma byla unavená a smutná, táta zatrpklý a uzavřený. Já jsem se snažila být silná pro Tomáše, ale sama jsem v noci brečela do polštáře.

Jednou večer přišel Tomáš do mého pokoje. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se bez obalu. „Myslel jsem, že jsi naše rodina…“ Neměla jsem odpověď. Jen jsem ho objala a oba jsme plakali.

Roky plynuly a já jsem odešla studovat na vysokou školu do Brna. S mámou jsme si byly blíž než kdy dřív, ale mezi mnou a tátou zůstala zeď mlčení. Každé Vánoce byly rozdělené – dopoledne u mámy, odpoledne u táty. Tomáš začal chodit za psychologem a já jsem si uvědomila, jak hluboké stopy v nás ten rozvod zanechal.

Jednou jsem potkala tátu v kavárně na Andělu. Seděli jsme naproti sobě a on najednou řekl: „Víš, Lucko, já ti to nikdy nevyčítal. Ale někdy si říkám, jestli jsme neměli bojovat víc.“

Ta věta mě pronásleduje dodnes. Možná jsem byla jen zoufalá dcera, která chtěla klidný domov. Možná jsem ale urychlila něco, co mohlo dopadnout jinak.

Teď je mi dvaadvacet a stále hledám odpovědi na otázky, které si kladu každou noc: Měla jsem právo zasahovat do vztahu svých rodičů? Byla bych dnes šťastnější, kdybych tehdy mlčela? Co byste udělali vy na mém místě?