Cizinka mi přiznala lásku k mému manželovi: Příběh o zradě po třiceti letech manželství

„Paní Nováková?“ ozvalo se za mnou, když jsem spěchala přes mokré dlažební kostky na náměstí v Plzni. Otočila jsem se a spatřila ženu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Vlasy měla slepené deštěm, oči zarudlé a v ruce svírala deštník, který už dávno rezignoval na svůj účel. „Můžu s vámi mluvit?“ Její hlas se třásl a já cítila, jak mi srdce začíná bušit rychleji.

„O co jde?“ zeptala jsem se opatrně, protože v jejím pohledu bylo něco zoufalého, co mě zneklidnilo.

„Jde o vašeho manžela… o Petra,“ vydechla a slzy jí začaly stékat po tvářích. V tu chvíli se mi svět zastavil. Petr byl můj muž už třicet let. Znali jsme se od dětství, byl to můj soused, první láska, muž, který mě nikdy nenechal na holičkách. Vždycky jsem věřila, že naše manželství je pevné jako skála.

„Co s ním?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Žena se rozplakala naplno. „Já… já ho miluju. Už dlouho. A myslím, že on mě taky.“

Stála jsem tam jako opařená. Lidé kolem nás spěchali do svých životů a já měla pocit, že se propadám do země. „To je nějaký omyl,“ zamumlala jsem, ale ona zavrtěla hlavou.

„Ne, není. Vím, že to pro vás musí být hrozné. Ale já už to nemůžu dál tajit. Scházíme se spolu skoro rok. On slíbil, že vám to řekne…“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem tam stála a poslouchala její slova jako v transu. Když odešla, zůstala jsem stát na tom náměstí ještě dlouhé minuty, déšť mi stékal po tváři a já nevěděla, jestli jsou to slzy nebo kapky vody.

Doma jsem našla Petra v kuchyni, jak si čte noviny a popíjí kávu. „Petře,“ začala jsem tiše, „musíme si promluvit.“

Zvedl ke mně oči a já v nich poprvé po letech zahlédla něco cizího – strach? Výčitky? „Co se děje?“ zeptal se.

„Potkala jsem dnes na náměstí nějakou ženu. Říká, že tě miluje. A že ty ji taky.“

Petr zbledl. Položil hrnek na stůl tak prudce, až káva vyšplíchla na ubrus. „To není tak, jak si myslíš…“ začal.

„Tak jak to je?“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. „Po třiceti letech! Po všem, co jsme spolu prožili! Jak jsi mohl?“

Petr mlčel. Dlouhé minuty bylo slyšet jen tikání hodin a můj zrychlený dech.

Nakonec tiše řekl: „Je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi!“ rozplakala jsem se a vyběhla z kuchyně do ložnice. Tam jsem padla na postel a brečela do polštáře jako malá holka.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr se snažil vysvětlovat, omlouval se, sliboval, že to skončí. Ale já mu už nevěřila ani slovo. Každý pohled na něj mi připomínal zradu.

Naše dcera Jana si všimla napjaté atmosféry hned první večer. „Mami, co se děje?“ ptala se starostlivě.

„Nic, jen jsme s tátou unavení,“ zalhala jsem. Ale ona nebyla hloupá.

Jednou večer přišla za mnou do ložnice a sedla si ke mně na postel. „Mami, já vím, že je něco špatně. Prosím tě, řekni mi pravdu.“

A tak jsem jí všechno řekla. Plakala se mnou a objímala mě tak pevně, až mě bolely ruce.

Petr mezitím chodil po bytě jako tělo bez duše. Snažil se mi pomáhat s domácností, nosil květiny, vařil večeře – všechno, co dřív nikdy nedělal. Ale bylo to marné.

Jednou večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli polévku. Najednou Petr položil lžíci a řekl: „Aleno, já vím, že už to mezi námi nikdy nebude jako dřív. Ale prosím tě o jednu věc – neztraťme kvůli tomu všechno.“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích opravdovou lítost i strach ze samoty.

„A co když už jsme všechno ztratili?“ zašeptala jsem.

Následující týdny byly plné hádek i ticha. Přemýšlela jsem o rozvodu i o tom, jestli má cenu bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje.

Jednoho dne mi Jana řekla: „Mami, možná byste si měli dát pauzu. Třeba zjistíte, co vlastně chcete.“

A tak jsme s Petrem udělali něco, co bych nikdy nečekala – domluvili jsme se na dočasném odloučení. On odešel k bratrovi do Rokycan a já zůstala s Janou doma.

Bylo to těžké období plné samoty i přemýšlení nad tím, kde jsme udělali chybu. Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Borském parku a přemýšlela o svém životě.

Po dvou měsících mi Petr napsal dopis – ručně psaný, dlouhý a upřímný. Omlouval se za všechno a prosil mě o odpuštění. Psal o tom, jak si uvědomil hodnotu rodiny až ve chvíli, kdy ji ztratil.

Nevím, jestli mu někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – život není černobílý a každý může udělat chybu.

Dnes sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se ven na déšť. Přemýšlím: Je možné znovu věřit člověku, který vás zradil? A stojí za to bojovat za vztah po tolika letech? Co byste udělali vy?