Přílišná laskavost: Příběh o ztrátě a nalezení sebe sama

„Aleno, můžeš mi prosím pomoct s tím projektem?“ ozvalo se z telefonu hlasem mé nejlepší kamarádky Jany. Bylo to už po desáté večer a já jsem právě dokončila náročný den v práci. „Samozřejmě, Jani,“ odpověděla jsem automaticky, aniž bych se zamyslela nad tím, jak unavená jsem byla.

Vždycky jsem byla ta, která pomáhala ostatním. Věřila jsem, že laskavost je klíčem k dobrým vztahům a že když budu všem vycházet vstříc, budou mě mít rádi. Ale teď, když jsem seděla u stolu s hromadou papírů před sebou a s očima těžkými únavou, začala jsem si uvědomovat, že něco není v pořádku.

„Aleno, proč jsi tak unavená?“ zeptala se mě máma, když mě viděla ráno u snídaně. „Měla bys víc odpočívat.“ Jen jsem pokrčila rameny a usmála se na ni. „To nic není, mami. Jen mám teď hodně práce,“ odpověděla jsem.

Ale pravda byla jiná. Byla jsem vyčerpaná nejen fyzicky, ale i psychicky. Moje laskavost se stala břemenem, které jsem už nedokázala nést. Každý den jsem se snažila pomoci všem kolem sebe – rodině, přátelům, kolegům – ale zapomněla jsem na sebe.

Jednoho dne, když jsem se vracela domů z práce, zastavila mě na ulici starší paní. „Slečno, mohla byste mi pomoct přenést tyto tašky?“ zeptala se s úsměvem. I když jsem byla unavená a chtěla jsem jen domů, nemohla jsem říct ne. Pomohla jsem jí a ona mi poděkovala s vděčností v očích.

Ale jakmile jsem dorazila domů, zhroutila jsem se na pohovku a rozplakala se. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že moje laskavost mě ničí. Cítila jsem se jako ve vězení vlastních očekávání a strachu z toho, že zklamu ostatní.

„Aleno, musíš se naučit říkat ne,“ řekla mi jednou moje sestra Petra. „Nemůžeš pořád jen dávat a nic si nenechat pro sebe.“ Její slova mě zasáhla jako blesk. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že říkat ne může být také projevem laskavosti – k sobě samé.

Začala jsem pomalu měnit svůj přístup. Když mě Jana příště požádala o pomoc s dalším projektem, zhluboka jsem se nadechla a řekla: „Promiň, Jani, ale dnes večer nemohu. Potřebuji si odpočinout.“ Bylo to těžké, ale cítila jsem se osvobozená.

Postupně jsem si uvědomila, že být laskavý neznamená obětovat se pro druhé na úkor sebe sama. Naučila jsem se vážit si svého času a energie a začala jsem si vybírat, komu a kdy pomohu.

Moje vztahy se změnily. Někteří lidé zmizeli z mého života, protože nedokázali přijmout mé nové hranice. Ale ti praví přátelé zůstali a respektovali mě ještě více.

Jednoho večera jsme s Petrou seděly na balkoně a dívaly se na hvězdy. „Víš,“ řekla Petra zamyšleně, „myslím, že jsi konečně našla rovnováhu.“ Usmála jsem se na ni a cítila vděčnost za to, že mám takovou sestru.

Teď už vím, že laskavost je důležitá, ale musí být vyvážená s péčí o sebe sama. Naučila jsem se říkat ne bez pocitu viny a našla svou vlastní hodnotu.

A tak se ptám: Kolik z nás žije v pasti vlastních očekávání a strachu z toho, že zklameme ostatní? Možná je čas přehodnotit naše pojetí laskavosti a najít rovnováhu mezi dávání a péčí o sebe.