„Nikdy jsme nemysleli na to, že vám něco dáme: Ty peníze jsme si šetřili na naši vlastní budoucnost“

Můj manžel, Jakub, a já jsme to, co byste mohli nazvat typickou mladou českou rodinou. Máme roční dceru jménem Ema a žijeme v malém pronajatém bytě na okraji středně velkého města v Česku. Život zde je drahý a každý haléř se počítá.

Jakub pracuje jako mechanik v místní autodílně, zatímco já se snažím zvládat několik částečných úvazků, abychom vyšli s penězi. Přestěhovali jsme se sem, protože to bylo jediné místo, které jsme si mohli dovolit po narození Emy. Nájem je vysoký a náklady na energie ještě vyšší. Často si děláme legraci, že náklady na život zde jsou „nereálné“, ale je to hořký druh humoru.

Naše dny jsou rozmazané prací, péčí o dítě a snahou natáhnout náš rozpočet co nejdál. Nemáme luxus jíst venku nebo kupovat nové oblečení. Každý haléř je spočítán a většina z nich jde na nájem, potraviny a potřeby pro Emu. Naučili jsme se žít s minimem, ale není to snadné.

Jednoho dne nás navštívili moji rodiče. Žijí v bohatší části státu a vždy byli finančně zajištění. Byli šokováni našimi životními podmínkami. „Proč se nepřestěhujete blíž k městu? Bylo by to pro vás jednodušší,“ navrhla moje matka.

„Nemůžeme si to dovolit,“ odpověděla jsem a snažila se udržet frustraci mimo svůj hlas. „Nájem tam je ještě vyšší.“

Moji rodiče se na sebe podívali, ale už o tom nic neřekli. Místo toho změnili téma na Emu, mazlili se s ní a rozesmívali ji. Na chvíli to vypadalo, že je vše normální.

Po jejich odchodu jsme si s Jakubem sedli a znovu probrali naše finance. Šetřili jsme každý volný haléř na Emu a na náš vlastní důchod. Ale úspory rostly bolestně pomalu. „Možná bychom měli požádat tvoje rodiče o pomoc,“ navrhl Jakub váhavě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Už pro nás udělali tolik. Nechci je zatěžovat.“

Týdny se změnily v měsíce a naše finanční situace se nezlepšila. Jednoho večera, když jsme ukládali Emu do postele, Jakub znovu nadhodil ten nápad. „Musíme myslet i na naši budoucnost,“ řekl tiše. „Nemůžeme takhle dál žít.“

Věděla jsem, že má pravdu, ale připadalo mi to jako přiznání porážky. Neochotně jsem zavolala svým rodičům a vysvětlila naši situaci. Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho, než moje matka promluvila.

„Nikdy jsme nemysleli na to, že vám něco dáme,“ řekla pomalu. „Ty peníze jsme si šetřili na náš vlastní důchod.“

Její slova mě zasáhla jako rána do žaludku. Vždycky jsem předpokládala, že si rodina v nouzi pomůže. Ale tady jsme byli my, snažící se vyjít s penězi, zatímco moji rodiče šetřili na svůj „normální“ důchod.

Zavěsila jsem telefon a seděla v ohromeném tichu. Jakub přišel a objal mě kolem ramen. „Co řekli?“ zeptal se.

„Šetří si na důchod,“ zašeptala jsem, slzy mi tekly po tváři.

Jakub si povzdechl a přitáhl mě blíž. „Něco vymyslíme,“ řekl, ale jeho hlas postrádal přesvědčení.

Dny se změnily v týdny a my jsme dál žili z ruky do úst. Naše úspory se tenčily s nečekanými výdaji—Eminy lékařské účty, opravy auta a rostoucí náklady na energie. Sen o lepší budoucnosti se s každým dnem zdál vzdálenější.

Nikdy jsme se nepřestěhovali blíž k městu ani nenašli způsob, jak výrazně zlepšit naši finanční situaci. Naše životy se staly neustálým bojem o přežití bez konce v dohledu. Uvědomění si, že jsme na to sami, bylo tvrdé, ale byla to naše realita.