„V 60 letech jsme si uvědomili, že nás naše děti už nepotřebují“: Proč se to děje? Mám to prostě přijmout a konečně žít svůj vlastní život?

V 60 letech jsme si s manželem Vincentem bolestně uvědomili, že nás naše děti už nepotřebují. Strávili jsme desetiletí láskou, časem a prostředky na výchovu Jana, Niny a Karla. Věřili jsme, že naše oběti budou v pozdějších letech opláceny láskou a péčí. Ale jak sedíme v našem tichém domě, telefon zřídka zvoní a nemůžeme se ubránit pocitu opuštěnosti.

Jan, náš nejstarší, byl vždycky ambiciózní. Od mladého věku snil o tom, že se prosadí v technologickém průmyslu. Podporovali jsme ho během studia na vysoké škole, dokonce jsme si vzali půjčky, aby měl co nejlepší vzdělání. Když získal vysněnou práci v Praze, byli jsme nadšení. Ale jak roky plynuly, jeho hovory se stávaly méně častými. Teď už ani nezvedá telefon, když volám. Naposledy jsme spolu mluvili, byl příliš zaneprázdněný na to, aby nás navštívil na Vánoce. „Možná příští rok, mami,“ řekl. Ale příští rok nikdy nepřijde.

Nina, naše prostřední dítě, byla umělkyní rodiny. Měla vášeň pro malování a vždy snila o vlastní galerii. Podporovali jsme ji na každém kroku, dokonce jsme přeměnili naši garáž na její ateliér. Když se přestěhovala do Brna za svými sny, byli jsme hrdí, ale také zlomení. Občas posílá pohlednice, ale působí neosobně. Naposledy nás navštívila před dvěma lety a i tehdy byla vzdálená, více zaujatá svým telefonem než povídáním s námi.

Karel, náš nejmladší, byl vždy volnomyšlenkář. Cestoval po světě a nikdy nezůstal dlouho na jednom místě. Obdivovali jsme jeho dobrodružného ducha, ale obávali jsme se jeho nedostatku stability. Finančně jsme mu pomáhali, kdykoli to potřeboval, doufajíc, že se jednou usadí. Ale teď je někde v Jižní Americe a měsíce jsme o něm neslyšeli. Jeho příspěvky na sociálních sítích ukazují, že si užívá života, ale o nás se nezmiňuje.

Vincent a já často sedíme v tichu a přemýšlíme, kde jsme udělali chybu. Dali jsme našim dětem vše potřebné k úspěchu, ale tím jsme je možná nechtěně od sebe odtlačili? Udělali jsme je tak soběstačnými, že už nás ve svých životech nepotřebují?

Dům se s každým dnem zdá prázdnější. Smích a chaos, které kdysi naplňovaly tyto místnosti, jsou nyní jen vzpomínky. Snažíme se zaměstnat – Vincent zahradničením a já pletením – ale je těžké setřást pocit osamělosti.

Přátelé nám říkají, že je to jen fáze a že se naše děti nakonec vrátí. Ale jak roky plynou, je těžší držet se této naděje. Měli bychom prostě přijmout tuto realitu a soustředit se na žití vlastních životů? To je otázka, která mě pronásleduje každý den.

Vdala jsem se ve 20 letech plná snů a nadějí do budoucna. Představovala jsem si život obklopený rodinou s vnoučaty pobíhajícími kolem a svátečními setkáními plnými radosti. Ale teď, v 60 letech, tyto sny působí jako vzdálené fantazie.

Vincent se snaží zůstat pozitivní. „Stále máme jeden druhého,“ říká. A i když je to pravda, je těžké necítit ztrátu rodiny, kterou jsme kdysi měli.

Když tu sedím a píšu toto, přemýšlím, jestli se někdo cítí stejně. Jsou tu další rodiče, kteří se cítí opuštěni svými dětmi? Je to jen součást stárnutí, o které nikdo nemluví?

Na konci možná nastal čas přijmout skutečnost, že naše děti mají své vlastní životy. Možná je čas pro Vincenta a mě najít nové vášně a znovu objevit sami sebe mimo roli rodičů. Ale to se snadněji řekne než udělá.

Prozatím budu dál volat Janovi s nadějí, že jednoho dne zvedne telefon. Budu dál posílat Nině zprávy s nadějí, že nás bude častěji navštěvovat. A budu dál sledovat Karlovy sociální sítě s nadějí na znamení, že je v bezpečí a šťastný.

Ale hluboko uvnitř vím, že věci se možná nikdy nevrátí do starých kolejí. A to je realita, kterou stále bojuji přijmout.