Život, který jsem nikdy nežila: „Chtěla jsem žít pro sebe, ne jen pro svou rodinu“

„Mami, proč jsi zase zapomněla koupit mléko? Vždyť víš, že ho Honzík potřebuje do školy na svačinu!“ křičela na mě dcera Petra hned mezi dveřmi. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vždyť jsem dneska už byla v obchodě dvakrát. Ale když člověk žije v jednom kole, snadno zapomene na sebe i na obyčejné věci.

Bylo mi osmašedesát a měla jsem pocit, že můj život je jen nekonečný seznam povinností. Ráno vstát, připravit snídani, postarat se o vnoučata, vyprat, nakoupit, uvařit oběd, vyslechnout si Petřiny stížnosti na manžela i práci. A večer? Večer jsem seděla u okna a dívala se na potemnělý dvůr paneláku na Proseku. Někdy jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych mohla prostě odejít. Jen tak. Bez vysvětlování.

Můj muž Karel zemřel před deseti lety. Od té doby jsem byla pro všechny „babička na zavolání“. Když Petra potřebovala pohlídat děti, byla jsem tu. Když syn Martin přišel o práci a potřeboval peníze na nájem, prodala jsem snubní prsten. Nikdo se mě neptal, co chci já. A já sama jsem to už dávno zapomněla.

Jednou večer, když už byl byt tichý a já seděla s hrnkem čaje u stolu, přišla ke mně vnučka Anička. „Babi, proč jsi pořád smutná?“ zeptala se tiše. Podívala jsem se jí do očí a najednou mě bodlo u srdce. Co jí mám říct? Že mám pocit, že mi život protekl mezi prsty? Že jsem nikdy nešla za svými sny?

Pamatuji si, jak jsem jako mladá chtěla být učitelkou češtiny. Milovala jsem knihy a psaní. Ale když jsem otěhotněla s Petrou, všechno šlo stranou. „Musíš myslet na rodinu,“ říkala mi máma. „Sny jsou pro mladé a nezodpovědné.“ A tak jsem šla pracovat do samoobsluhy a večer doma vařila a prala.

Když děti vyrostly, myslela jsem si, že přijde čas na mě. Ale místo toho přišla nemoc Karla a já se stala jeho pečovatelkou. Po jeho smrti jsem si říkala: „Teď už budeš mít klid.“ Ale místo klidu přišla samota a povinnosti vůči dětem a vnoučatům.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Jana. „Marie, pojď se mnou na výstavu do DOXu! Už jsme spolu nebyly venku roky.“ Chtěla jsem jít, opravdu chtěla. Ale Petra zrovna potřebovala pohlídat Honzíka a Martin mi volal, že mu zase nevyšel pohovor. Položila jsem telefon a rozbrečela se.

Začala jsem psát deník. Každý večer pár řádků o tom, co bych chtěla dělat, kdybych mohla být jen sama sebou. Cestovat do Českého Krumlova, naučit se malovat akvarely, přečíst všechny knihy Bohumila Hrabala. Ale ráno vždycky zvítězila realita: „Mami, můžeš dneska vyzvednout Aničku ze školy?“

Jednou jsem si dovolila říct ne. „Petro, dneska nemůžu. Mám něco domluveného.“ Dcera se na mě podívala jako na cizího člověka. „A co je důležitější než tvoje rodina?“ vyštěkla. V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „Já! Já jsem důležitá!“ Ale místo toho jsem jen pokrčila rameny.

Začaly hádky. Petra mi vyčítala sobectví, Martin se mnou nemluvil týden. Vnoučata nechápala, proč už nejsem pořád k dispozici. Připadala jsem si provinile a zároveň poprvé svobodně.

Jednoho rána jsem se rozhodla udělat něco bláznivého – koupila jsem si jízdenku do Olomouce a jela sama na výlet. Procházela jsem starým městem, seděla v kavárně u radnice a pozorovala lidi kolem sebe. Poprvé po letech jsem cítila radost.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě tichá domácnost. Petra mi nevolala týden. Martin poslal jen strohou SMS: „Dík za nic.“ Bylo to těžké. Ale začala jsem chodit na kurzy malování a našla si nové přátele.

Jednou večer jsme s Janou seděly v parku a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Chvíli jsem mlčela a pak řekla: „Lituju jen toho, že jsem nezačala dřív.“

Dnes už vím, že není nikdy pozdě začít žít pro sebe. Ale někdy mám strach – neztratila jsem tím všechno? Nebo teprve teď opravdu žiju?

Co myslíte vy? Je sobectví chtít konečně žít svůj vlastní život? Nebo je to jediná cesta ke štěstí?