Stáří v osamění: Příběh zrady, bolesti a nového začátku

„Tak už to konečně řekni, Pavle! Nechci tu stát jako hlupák!“ křičela jsem v kuchyni, kde ještě voněla večeře, kterou už nikdo nejedl. Pavel stál u dveří, ruce v kapsách, oči sklopené. „Jdu pryč, Aleno. Už to takhle dál nejde. Miluju Janu.“ Slova padala na dlažbu jako střepy. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Padesát let, dvě dospělé děti, třicet let manželství – a teď nic. Jen ticho a prázdno.

Když za ním zaklaply dveře, zůstala jsem stát u stolu a dívala se na dvě nedotčené porce svíčkové. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsme spolu prožili – dovolené v Krkonoších, hádky kvůli penězům, smích na chatě u Berounky – to všechno bylo najednou pryč. Místo toho tu byla Jana, jeho kolegyně z práce, o dvacet let mladší. „Proč já?“ ptala jsem se sama sebe. „Co jsem udělala špatně?“

První týdny byly nejhorší. Děti – Tomáš a Klára – mi volaly každý den, ale jejich slova byla opatrná, jako by se bály, že se rozpadnu na kusy. „Mami, to bude dobrý,“ říkala Klára, ale v jejím hlase byla slyšet nejistota. Tomáš byl naštvaný na otce, ale zároveň se snažil být nestranný. „Třeba to tátovi časem dojde,“ utěšoval mě. Ale já věděla, že už není cesty zpět.

Začala jsem chodit do práce dřív a domů se vracela později. V kanceláři na úřadě mě kolegyně litovaly, šeptaly si za zády a nabízely mi rady, které jsem nechtěla slyšet. „Alčo, musíš si najít koníček! Nebo chlapa!“ smála se Jitka z vedlejšího oddělení. Jenže já neměla chuť na nic. Večer jsem seděla u televize a pila víno, které mi nechutnalo.

Jednou večer mi zavolala máma. „Alenko, přijď na neděli na oběd,“ prosila mě. Věděla jsem, že nechce být sama stejně jako já. U stolu jsme seděly naproti sobě a mlčky jedly kuře na paprice. „Víš,“ začala opatrně máma, „já jsem taky nebyla s tvým tátou šťastná pořád. Ale nikdy bych ho neopustila.“ Ta věta mě bodla do srdce. Jako by to byla moje vina.

S Klárou jsme se pohádaly kvůli tomu, že jsem odmítla jít na rodinnou oslavu. „Mami, nemůžeš se zavřít doma! Děda by měl narozeniny jen jednou za rok!“ křičela do telefonu. „Já tam prostě nemůžu být! Nechci poslouchat ty řeči!“ vybuchla jsem a položila telefon.

Jednou večer jsem šla po sídlišti a zahlédla Pavla s Janou v autě před naším domem. Smáli se něčemu, co jsem nemohla slyšet. Schovala jsem se za roh a sledovala je jako cizí lidi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už k němu nepatřím.

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky. Tam jsem potkávala staré sousedy i nové tváře. Jednou ke mně přisedl pan Novotný z vedlejšího vchodu. „Aleno, dlouho jsme tě neviděli,“ řekl tiše. Povídali jsme si o všem možném – o počasí, o psech, o tom, jak je těžké stárnout sám.

Postupně jsem si začala zvykat na samotu. Naučila jsem se vařit jen pro sebe, kupovat si květiny do vázy a číst knížky dlouho do noci. Když mi bylo nejhůř, psala jsem si deník:

„Dneska jsem poprvé po letech šla sama do kina. Bála jsem se pohledů ostatních, ale nikdo si mě nevšímal. Film byl krásný a já brečela nejen kvůli němu.“

Jednoho dne mi Klára přivedla vnučku Aničku. „Mami, potřebuju pohlídat,“ řekla rychle a zmizela do práce. S Aničkou jsme si hrály s panenkami a pekly bábovku. Když odešla domů, byt byl najednou plný smíchu a vůně vanilky.

Začala jsem chodit na kurzy keramiky do místního kulturního domu. Tam jsem poznala další ženy v mém věku – Hanu, která ovdověla před pěti lety; Martu, kterou opustil manžel kvůli sousedce; i Simonu, která nikdy nebyla vdaná. Povídaly jsme si o životě i o tom, jak těžké je začít znovu.

Jednou večer jsme seděly u vína a Marta řekla: „Víš, Aleno, já si myslím, že chlapi jsou přeceňovaní.“ Smály jsme se tomu dlouho do noci.

Pavel mi občas volal kvůli dětem nebo majetku. Jeho hlas byl cizí a unavený. Jednou přišel pro nějaké papíry a rozhlédl se po bytě: „Máš to tu hezké.“ Jen jsem pokrčila rameny.

Po roce jsem si uvědomila, že už nebrečím každý večer. Že mám svůj život zpátky – jiný než dřív, ale možná opravdovější. S dětmi jsme si našli novou rovnováhu; s mámou jsme si odpustily staré křivdy.

Někdy mě ještě přepadne smutek nebo vztek – třeba když vidím staré páry v parku nebo když slyším naši písničku v rádiu. Ale už vím, že život nekončí jedním rozchodem.

Možná je stáří v osamění těžké – ale není to konec světa.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: „Kolik síly ještě v sobě mám? A kolik žen kolem mě prožívá totéž – jen o tom mlčí?“