Po mámině svatbě jsem ztratila všechno: Příběh o dceři, matce a volbách, které bolí

„Lucie, už toho nech! Nechci to s tebou znovu řešit!“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dveří, ruce sevřené v pěst, a dívala se na ni, jak nervózně míchá kávu. Všude kolem nás viselo napětí, které by se dalo krájet. Ještě před rokem jsme spolu sedávaly u stolu a smály se nad vtipy z televize. Teď jsme byly dvě cizí ženy v jednom bytě.

Všechno to začalo, když se máma seznámila s Karlem. Byla po rozvodu s tátou, unavená životem a plná naděje, že ještě může být šťastná. Karel byl na první pohled milý – nosil jí květiny, smál se jejím vtipům a sliboval, že ji ochrání před vším zlým. Jenže já jsem v jeho očích viděla něco jiného. Něco chladného, vypočítavého. Ale máma byla zaslepená láskou.

„Lucie, musíš to pochopit. Karel je pro mě nová šance,“ říkala mi často. Jenže já jsem nechápala. Proč potřebuje novou šanci? Copak nestačím já? Copak nestačí naše malý svět?

Svatba byla malá, jen pár lidí z Karlovy strany a mámina sestra Jana. Já jsem stála stranou, v šatech, které mi máma koupila na poslední chvíli v sekáči. Cítila jsem se neviditelná. Když si vyměňovali prstýnky, měla jsem pocit, že mě někdo pomalu maže z jejího života.

Po svatbě se všechno změnilo. Karel se nastěhoval k nám do paneláku na Jižním Městě a začal určovat pravidla. „V tomhle bytě bude pořádek,“ říkal přísně. „Žádné courání po nocích.“ Máma mu přikyvovala a já jsem najednou měla pocit, že už nejsem doma.

Jednou večer jsem přišla později z brigády v kavárně. Karel seděl v obýváku a díval se na mě s výrazem, který mě děsil. „Kde jsi byla?“ zeptal se bez pozdravu. „Pracovala jsem,“ odpověděla jsem tiše. Máma stála za ním a mlčela. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem její priorita.

Začala jsem trávit víc času venku – s kamarádkou Terezou jsme chodily po Praze, seděly u Vltavy a povídaly si o všem možném. Jednou mi Tereza řekla: „Víš, Lucko, tvoje máma tě má pořád ráda. Jenom je teď zmatená.“ Ale já jsem tomu nevěřila.

Doma to bylo čím dál horší. Karel mi vyčítal každou maličkost – špatně umyté nádobí, neuklizené boty v předsíni nebo zapomenutý hrnek na stole. Máma se mě nezastala ani jednou. Jen mlčky přihlížela nebo odcházela do ložnice.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla na posteli sbalený kufr. Máma stála ve dveřích a oči měla zarudlé od pláče. „Lucko, myslím, že by bylo lepší, kdybys na čas bydlela u tety Jany,“ řekla tiše. „Karel potřebuje klid.“

V tu chvíli mi prasklo srdce. „Takže mě vyhazuješ? Kvůli němu?“ vykřikla jsem zoufale.

„Nechci tě vyhazovat… jen… potřebujeme čas,“ šeptala máma.

Odešla jsem k Janě na druhý konec Prahy. Byt byl malý, ale teta mě přijala s otevřenou náručí. První týdny jsem jen brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Co jsem udělala špatně? Proč mě máma opustila?

Jana mi vařila čaj a hladila mě po vlasech jako malou holku. „Lucko, tvoje máma je slabá. Neumí být sama a bojí se změn,“ říkala mi večer v kuchyni.

Začala jsem chodit na psychoterapii – poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas před cizím člověkem. Psycholožka mi řekla: „Musíte si dovolit být smutná i naštvaná. Vaše pocity jsou v pořádku.“

Čas plynul a já jsem pomalu začala znovu dýchat. Našla jsem si novou brigádu v knihkupectví a poznala kluka jménem Ondřej – byl tichý, laskavý a měl rád poezii stejně jako já. S ním jsem poprvé po dlouhé době cítila, že někam patřím.

Ale bolest z mámina rozhodnutí ve mně zůstávala jako trn pod kůží. Občas mi napsala zprávu: „Jak se máš?“ nebo „Chybíš mi.“ Nikdy ale nenapsala: „Omlouvám se.“ Nikdy nepřijela za mnou.

Jednou večer jsme s Ondřejem seděli na lavičce u Národního divadla a já mu všechno vyprávěla. „Myslíš, že jí někdy dokážu odpustit?“ zeptala jsem se ho tiše.

Ondřej mě objal a řekl: „Odpustíš jí tehdy, až to budeš chtít ty sama – ne proto, že to od tebe někdo čeká.“

Dnes už bydlím sama v malém bytě na Žižkově. Máma je pořád s Karlem – prý nejsou šťastní ani nešťastní, prostě spolu jen jsou. Občas si napíšeme nebo zavoláme, ale nikdy už to nebude jako dřív.

Každý den přemýšlím: Je možné odpustit člověku, který vás opustil kvůli vlastnímu strachu? A co když tím člověkem jednou budu já?