Nemusíš být krásná, stačí být užitečná – příběh o neviditelnosti jedné české ženy

„Tak co, Jano, kdy nám konečně představíš nějakého normálního chlapa?“ Mámina otázka visí ve vzduchu jako těžký závoj. Venku prší, kapky bubnují na parapet panelákového bytu na Jižním Městě. Táta mlčí, bratr Petr si hraje s mobilem. Já sedím u stolu a cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Je mi pětatřicet a pořád jsem sama.

„Mami, už jsme to řešili…“ začnu tiše, ale ona mě přeruší: „Jsi hezká holka, chytrá, pracovitá… Ale pořád jenom makáš a nikam to nevede! Copak nechceš rodinu? Děti?“

V tu chvíli mám chuť vstát a utéct. Ale zůstanu sedět. Jako vždycky. Jsem přece ta rozumná, ta, co nikdy nedělá scény. Ta, která pomůže s nákupem, opraví počítač, vyzvedne neteř ze školky. Ta, která nikdy neodmlouvá.

Celý život jsem byla „užitečná“. Ve škole jsem pomáhala slabším spolužákům s úkoly. Doma jsem vařila, když máma měla noční. Když měl táta infarkt, byla jsem to já, kdo zařídil doktory a papíry. Když se Petr rozváděl, spal u mě na gauči a já mu vařila polévky na kocovinu.

V práci jsem ta spolehlivá. Kolegové se na mě obracejí s každou blbostí – „Jani, můžeš mi to přeložit?“, „Jani, neuděláš prezentaci?“, „Jani, skočíš pro kafe?“ Nikdy neřeknu ne. Možná proto mě nikdy nepovýšili. Proč by povyšovali někoho, kdo je tak skvělý v roli tiché podpory?

Moje kamarádky se vdaly a mají děti. Když se občas sejdeme v kavárně na Vinohradech, vyprávějí o manželských krizích a dětských nemocech. Já mlčím. Nikdo se mě neptá na můj život. Možná proto, že nemám co říct. Nebo si to aspoň myslím.

Jednou večer mi volá sestra Lucie: „Jani, můžeš mi pohlídat malou? Máme s Honzou lístky do divadla.“ Samozřejmě že můžu. Vždycky můžu. Malá Anička mě má ráda – prý jsem nejlepší teta na světě. Ale když ji uspávám a dívám se na její klidný obličej, přepadne mě smutek. Kdy naposledy někdo uspával mě? Kdy naposledy jsem byla já tou potřebnou?

Jednoho dne v práci přijde nový kolega – Tomáš. Je vtipný, pohledný a všichni ženy v kanceláři po něm pokukují. Já samozřejmě taky. Ale vím, že nemám šanci. Nejsem ta krásná blondýna z marketingu ani ta extravagantní umělkyně z grafiky. Jsem prostě Jana – ta praktická.

Jednou zůstáváme s Tomášem déle v práci. On něco hledá v počítači a já mu nabízím pomoc. „Ty jsi fakt poklad,“ usměje se na mě. „Bez tebe bych byl ztracený.“ Usměju se zpátky, ale uvnitř mě to bolí. Vždycky jsem jen poklad – nikdy žena.

Začínám si všímat, jak mě lidé berou jako samozřejmost. Máma mi volá jen tehdy, když něco potřebuje – „Jani, můžeš mi vyzvednout léky?“ Petr se ozve jen kvůli penězům nebo radě ohledně auta. V práci mě chválí za ochotu, ale nikdy za nápady.

Jednou večer sedím doma u okna a dívám se na rozsvícenou Prahu. Přemýšlím o svém životě. Proč pořád jen dávám? Proč neumím říct ne? Proč mám pocit, že musím být užitečná, abych měla nějakou hodnotu?

Rozhodnu se to změnit. Začnu malými kroky – odmítnu Petrovi půjčit peníze („Promiň, teď nemůžu“), mámě řeknu, že si musí pro léky dojít sama („Mami, mám hodně práce“). V práci řeknu kolegovi: „Zkus si tu prezentaci udělat sám.“

Reakce jsou různé. Petr se urazí: „To jsi celá ty! Když něco potřebuju…“ Máma je dotčená: „Co jsem ti udělala?“ V práci na mě koukají překvapeně.

Ale já cítím úlevu. Poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj život.

Jednou večer potkám Tomáše v tramvaji číslo 22. Sedíme vedle sebe a povídáme si o všem možném – o filmech, o cestování i o snech z dětství.

„Víš,“ řekne najednou Tomáš tiše, „ty jsi jiná než ostatní holky tady v práci.“

„Jak to myslíš?“ zeptám se.

„Jsi opravdová,“ usměje se.

Ten večer jdu domů s pocitem naděje.

Začínám chodit na jógu a na kurzy kreslení – jen pro sebe. Přestávám být jen užitečná druhým a začínám být užitečná sama sobě.

Není to snadné. Občas mám výčitky svědomí – hlavně když vidím mámu smutně kroutit hlavou nebo slyším Petrovy poznámky o sobectví.

Ale učím se žít jinak.

Možná nejsem krásná podle časopisů ani nejsem dokonalá dcera nebo sestra.

Ale poprvé v životě mám pocit, že jsem vidět.

A tak se ptám: Opravdu stačí být užitečná? Nebo máme všichni právo být viděni takoví, jací opravdu jsme?